Jan 69

Oba krátké filmy zachycující obecné pohnutí po Palachově sebeupálení, Milotův Jan 1969 i Ticho Milana Peera, zpracovávají své téma s podobnou naléhavostí a osobním zaujetím, a přesto se podstatně liší. Svědecký zrak Milotův, zaujatě se orientující v otřeseném velkoměstském dění, pohlcuje skutečnost s velkým sebezapřením, ba téměř neotřesitelně (nikoliv však chladně). Peer je naopak důvěrný, volbou obrazů spíše líčí osobní drama svědků než dění, nesnaží se je vyložit a vztahuje se k tomu nejnenápadnějšímu a nejbližšímu jako k ohnisku všeobecně zakušené tragédie, a tomu odpovídá i prostá píseň Mikoláškova, jejíž slova se ve snímku opakují téměř jako mantra. Palachův jinošský čin tedy zachycují z obou krajních chápavých pozic: mužné a dětské (k nimž třetí, neporozumivý, dospělý mohou demonstrovat odvrácené tváře, zpochybňující jeho smysl). Jindřich Chalupecký to glosoval takto: „Jan Palach byl prý dohnán k zoufalství. Snad se to dá tak říci; ale nebyla to beznaděj. Obětoval svůj život, protože tímto životem a v tomto životě nemohl nic dosíci. Mnozí přitom říkali a psali, že život je více než smrt. Ale kdo to ví? Právě o tom nebyl Jan Palach a jeho druzi přesvědčeni. Učinili smrt mírou života; absolutní čin mírou konání v relativitě. ,Po Palachově činu se shodně mluvilo o absolutních měřítkách,‘ napsal známý komentátor; ,nevěřím v jejich uplatnění v denním životě,‘ pokračoval, ,i když nepopírám mravní hodnotu Palachovy výzvy.‘ Rozpor v této větě je významuplný. Ukazuje na intelektuální nesnáze, do nichž ono obřadné konání uvrhlo pozorovatele. Mravní hodnota Palachovy výzvy nespočívá přece v ničem jiném, než že právě vyzdvihla absolutní měřítka. Ale jak smířit absolutno s relativnem? Absolutno nelze relativizovat, relativno nelze absolutizovat. Vůči relativnu zdá se absolutno iluzí - stejně jako vůči absolutnu zdá se iluzí relativno. Čin, jako byl Palachův, je v podstatě přerušením souvislostí. Vymyká se proudu příčin a následků, je mimo zákon světa. Nepatří do světského řádu, nýbrž do řádu posvátného. Smyslem oběti je smířit lidskou společnost s božským. Nezbytným vykonáváním světského života se člověk stává součástí světa, odpadá od božského. Oběť má restituovat dotyk lidského s božským. Oběť se udává v relativním světě, ale ukončuje řetěz kauzalit; je světsky bez účelu. Je bezúčelným zničením života, zvrácením jeho světského smyslu, jeho navrácením do nebytí, z něhož vzešel. Ale toto nebytí není už chápáno jako prázdnota. Je to pléróma, plné prázdno, absolutno. Je to něco docela jiného než relativní svět, je to pramen, odkud život vzchází, a oběť je rozhodnutím, které dává přednost onomu pramenu a původu před světem již uskutečněným. […] Oběť je výzvou k rozpomenutí na transcendenci. Život bez transcendence je odkázán na jsoucí, vydán automatismu udávání, odsouzen k zanikání v entropickém spádu jsoucího. Nemá důvodu a nemá míry. Evropští etnologové vysvětlují oběť jako naivní obchod s bohy: do, ut des, dávám, abys dal. Ale materiální fakt oběti nemá sám významu. Ať jde o doslovnou oběť života nebo oběť v přeneseném smyslu, její význam je symbolický. Je rozhodnutím dávat v životě přednost božím příkazům před světským prospěchem. Proto také oběť Jana Palacha nebyla pochopena jako výzva k světské akci. Lidský život se nedá vyměnit za nic v tomto světě - za zrušení cenzury či jiný akt. Cena lidského života je absolutní a nedá se splatit relativním činem. Oběť Jana Palacha mohla být pochopena jenom jako výzva změnit celý život, zbavit se hříchu, znova se odhodlat k životu.“ (26.11.2015) (méně) (více)