Sedmikrásky

Děvčátko, jménem Věruška, dostalo barvičky a začalo si hrát. Doba tehdy byla celkem příznivá, nikdo ji moc neokřikoval, a tak tvořila, až z toho vznikl film. Barevné filtry, abstraktní duhové kompozice, všemožné koláže. Barev se Věra Chytilová v tomto filmu zkrátka nebála. Dialogy (pokud se tak ve filmu proneseným slovům dá říkat) v sobě míchají absurditu s existenciálními problémy, feminismus s bohapustou zkažeností, chlípnost se smyslností a kdoví, co ještě. Nevím, ale nějak jsem se v tom ztrácel. Párkrát mě sice potěšila nějaká ta do absurdity vyhnaná šílenost, ale jako celek to u mě moc nezafungovalo. Jen mě tak napadá, jak je ta hranice přijetí uměleckého experimentu tenká. Zatímco Ovoce stromů rajských jíme je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Sedmikrásek jsem se místy i nudil. Mně se ty barvy prostě moc nelíbily. Ale mělo to i své světlejší stránky, respektive ty méně barevnější. (31.01.2009)

Film Sedmikrásky se dostal do 100 nejlepších komedií všech dob podle BBC. Hodnotilo 253 kritiků z 52 zemí. BBC se zeptalo 118 žen a 135 mužů. Jen čtyři ze 100 filmů měly za režiséra ženu. zdroj: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/zebricek-100-nejlepsich-komedii-podle-bbc-na-seznamu-je-i-cesky-snimek_1708281257_dp (30.11.2018)

U Sedmikrásek jsem vděčný za dvě věci. Že mají co sdělit, a nejde tak jen o surrealisticko-experimentální nonsens, a že trvají ani ne hodinu a čtvrt, protože o moc víc bych asi nezvládnul a začal se nudit. A jen se stydím, že mě musela k Věře Chytilové dokopat až jistá potetovaná filmová kritička z LA s australským přízvukem a láskou pro vše staré, nezávislé a feministické. Díky, Alicio Malone, jsi moje filmová guru. (10.03.2018)

"Chápeš to? "Nikdo nic nechápe."                                                                                                                                           Jako vždy u Chytilové skvělá kamera s vizuálními efekty doplněná příjemnou hudbou Jiřího Šlitra a topornou deklamací neherců. (08.02.2014)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)