Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHudba:
Andrej DergačevHrají:
Ivan Dobronravov, Vladimir Garin, Konstantin Lavroněnko, Natalija Vdovina, Peter Rappenglück, Juan Palomino, Jelizaveta Alexandrova, Galina Popova (více)Obsahy(1)
Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.)
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (263)
Takže nejpalčivější otázkou filmového světa již není "Co sakra bylo v tom kufříku z Pulp Fiction?" ... Vynikající ruský art, který okouzlí atmosférickým vizuálem a ohromí bezchybnými hereckými výkony. Jednoduchý děj je pak odrazovým můstkem pro množství otázek, s nimiž se nakonec každý musí vypořádat sám. Podmanivý film. ()
Každá scéna, každý okamžik filmu, každá osobnost Vás vtáhne do děje a dokáže poznamenat na opravdu dlouhou dobu. Prosté, velice tajuplné a přitom tak nádherně natočené drama až z Ruska, které zapůsobí krásnou krajinou, výbornými hereckými výkony a hlavně opravdu silným příběhem si nezaslouží nižší hodnocení než 5 *. Po delší době skvost, který se objevil na ČT2 ve Filmovém klubu a stál za to. ()
Ruská filmová nádhera na šest aneb překrásně lyrický road movie z prostředí matičky Rusy - zejména Ladožského jezera, o návratu otce (?) za svými syny a také psychologická studie jejich vzájemného poznáváni... Návrat je pořádně syrové drama, ohlodané až na samotnou kost - jakékoliv vedlejší děje a linky jsou zde naprosto zapomenuty, jakákoliv historie je zde zahalena tajemnem - a my diváci jsme tak postaveni na úroveň dvou mladých chlapců, hlavních postav snímku, kteří si svůj názor na kontroverzního otce musí postupně vytvořit sami. Ztotožníte se s jeho chováním nebo nikoliv? Krásou Návratu je jednoduše fakt, že Vám nikdo nenapoví. Vše je pouze na Vás. Po technické stránce se nedá vytknout snad nic - špičková kamera, úžasné lokace, perfektní scénař a hlavně bezchybná režie Zvyagintseva. To samé po platí o stránce herecké. Osobbně se mi z chlapců líbil více výkon Ivana (Ivan Dobronravov), ale to je možná i tím, že postupem času dostával Andrey (Vladimir Garin) méně prostoru. Co ještě dodat k téhle "perle"? Paráda pro oko, duši i mozek. 5* ()
Dlouholeté odcizení otce od jeho dvou synů a jejich obtížné hleání cesty k sobě. To je kostra dramatu, které nabízí Andrej Zvjagincev ve svém filmovém otisku. Nízkorozpočtový snímek ve stylu roadmovie se opírá o herecké výkony obou chlapců v dětských rolích a o syrovou divokost ruské krajiny v okolí Ladožského jezera. Režisér diváka úspěšně zaplétá do psychologické hry nevyrovnaného vztahu otce a dětí. Autoritářský přístup a citová odměřenost spolu se strachem dětí z cizosti a zjevné přetářky. To vše neustále připomíná temný tón, který předznamenává tragické rozuzlení, jenž také v závěru přichází. Jak už to u podobných filmů bývá, pokládá i tento určité otázky, na které sám neodpovídá, čímž nutí k zamyšlení. Film určitě stojí za vidění. Zejména linie z pohledu obou chlapců funguje výborně. Osobně mám problém pouze s rolí otce, jehož chování a pohnutky nejsou nijak objasněny ani přiblíženy. Možná je to úmysl, zachovat tajemnost a neurčitou obavu z této postavy i před divákem, ale když chci vnímat film komplexně, pochopitelný dětský úhel pohledu mi nestačí. ()
Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)
Galerie (59)
Zajímavosti (6)
- Natáčelo se v Rusku, v městečcích u finského zálivu a u Ladožského jezera. (Tygrys)
- Když si Ivan (Ivan Dobronravov) obvazuje na ostrově zraněnou ruku, má v následujícím záběru obvaz na druhé ruce. (Tygrys)
- Režisér přiznal, že původně natočil scénu, kde bylo odhaleno tetování otce, které by mohlo prozradit něco z jeho minulosti. Později se rozhodl tuto scénu vystřihnout. (Tygrys)
Reklama