Návrat

Rodinný krb doutná......přidáním polínka se snad zase rozhoří...... Jenže znáte to, některé dřevo hlavně to tvrdé, potřebuje větší žár ,aby se rozhořelo. Plamínky kloužou jen po povrchu, ale dovnitř se neprohoří a nakonec se oheň stejně udusí. Tak nějak je to s návratem otce po dvanácti letech domů, ke své ženě a dvěma synům. Rodina se pokouší najít znovu jednotu. Emocionální introvertnost otce je však velkou překážkou na této cestě. Vyústění celého příběhu je smutné ,ale zároveň plné lásky a smíření a také vlastně takovým návratem ,po kterém však už nic není stejné.......Nádherná neuchopitelnost, nádherná kamera, nádherná hudba, fantastické herecké výkony v dětských rolích (dvě strany jedné mince) a charismatický Lavronenko. (13.05.2008)

Nádherne natočená emocionálna a psychologická pecka. Storyline tohto filmu sa síce dá vtesnať do pár viet, ale za tým všetkým sa skrýva neskutočné množstvo symboliky (mŕtvy vták, ostrov,...) a filozofie, pričom veľká časť je na divákovej imaginácii a empatii. Predstavitelia mladých chlapcov už nemohli byť presvedčivejší a naturalistickejší (V. Garin - R.I.P.), z výkonu Ivana Dobronravova som mal zimomriavky. Tento film treba "prežiť", ťažšie sa o ňom píše... (18.12.2008)

Film je opatrně protkán jemnými náznaky a nepatrnými gesty (krásná je scéna, kdy otec nastupuje do auta – sledujte výrazy chlapeckých tváří). Buď se vám hned ze začátku podaří „naladit“ na tu správnou vlnu, nebo si snímek vůbec neužijete a budete jej sledovat s chladným nezájmem. Výkony herců, zvlášť obou chlapců, jsou dokonale procítěné. Linie dělící herce od postavy byla zde ztenčena na nezbytné minimum. Návrat je pozoruhodným ruským počinem, jistě právem přirovnávaným k filmům Andreje Tarkovského, na rozdíl od Tarkovského jsem si jej však užíval ani ne tolik hlavou, jako srdcem. Nebyl to zážitek příjemný v pravém slova smyslu, Návrat je extrémně smutný, zvlášť, jste-li obeznámení s faktem, že představitel Andreje krátce po natáčení tragicky zemřel, ale i na smutku může být cosi povznášejícího. 90% Zajímavé komentáře: Radko, JB2203, d-fens, Humprt Pum (10.02.2007)

Již první scény otevírají Návrat jako film o zasvěcení, nebo spíše: o zdánlivém nebo padělaném zasvěcení, jehož faleš je dána již jeho nekonečným opakováním: jeho nej(h)různější podoby se nepřestajně vracejí a je nutno je ustavičně podstupovat a překonávat. Napětí mezi banálním zaháněním nudy, poměřováním nechápaných sil a moci v šedi nepravděpodobného světa periferních sídlišť provinčních měst vyloučených oblastí mimosvětských zemí, a palčivými krůčky po duchovním žebříku podél axis mundi se k nesnesení zesílí po příchodu „otce“, s nímž přicházejí nové zkoušky, výzvy a vzestupy. Ten zosobňuje nadosobní, patriarchální řád, chlad, který se zprvu jeví jako nesrozumitelnější varianta dosavadní citové monochromie poznané skutečnosti: své syny ani tak nezkoumá, jako trénuje či „testuje“ podle pravidel vlastní řeči. Společná cesta ubíhá trpce všem nerozumějícím si: každý z trojice jí kráčí po svém a vzdalujíce se, přibližují, jak to znázornila již klukovská honička mezi prvními epizodami filmu. Jako se až neuvěřitelně pestře mění svět v roztodivně orientovaných, ale vždy přesvědčivých, záběrech, čistých a bezprostředních, tak se prohřívá i matoucí chlad, projasňuje se nejistota a nevíra, ale i temní radost – vše v interakcích rozumu a srdce, protikladně se valících vln, rozechvívajících celou planetu. Nemužná dospělá cizota popraskává ale jen pomalu, zatímco rozum, přesvědčivější ve slovech, která v té ryzí plodnici citu, jíž je převládající ticho, váží více a otráví svými argumenty, nevírou a opojnou mocí všechna blahodárná vodstva, přehradí očistnou prostou bezprostřednost a pak stačí již jen málo… K pravé proměně konečně přispívá krutý tragický zvrat, jenž spouští stavidla léčivé lítosti, a dešti prosvítá světlo Moudrosti. Přesycení filmu symboly, často víceznačnými, umožňuje jeho různá alegorická čtení. Dominance křesťanských odkazů kontrastuje s nemilosrdností zkoušek a bylo by jí rovněž možno chápat jako kritiku formálních duchovních návyků nebo nemilující církve i jako výzvu k pokornému poddání se řádu, k potlačení vlastního Já a povzbuzení lásky. Nad hledáním té pravé se spíše kloním k tomu chápat je jen jako podněty k ohledu k hieroglyfické povaze skutečnosti, k tajemství, které tkví za pohyby, gesty i slovy. (26.10.2017)