Návrat

Dlouholeté odcizení otce od jeho dvou synů a jejich obtížné hleání cesty k sobě. To je kostra dramatu, které nabízí Andrej Zvjagincev ve svém filmovém otisku. Nízkorozpočtový snímek ve stylu roadmovie se opírá o herecké výkony obou chlapců v dětských rolích a o syrovou divokost ruské krajiny v okolí Ladožského jezera. Režisér diváka úspěšně zaplétá do psychologické hry nevyrovnaného vztahu otce a dětí. Autoritářský přístup a citová odměřenost spolu se strachem dětí z cizosti a zjevné přetářky. To vše neustále připomíná temný tón, který předznamenává tragické rozuzlení, jenž také v závěru přichází. Jak už to u podobných filmů bývá, pokládá i tento určité otázky, na které sám neodpovídá, čímž nutí k zamyšlení. Film určitě stojí za vidění. Zejména linie z pohledu obou chlapců funguje výborně. Osobně mám problém pouze s rolí otce, jehož chování a pohnutky nejsou nijak objasněny ani přiblíženy. Možná je to úmysl, zachovat tajemnost a neurčitou obavu z této postavy i před divákem, ale když chci vnímat film komplexně, pochopitelný dětský úhel pohledu mi nestačí. (04.02.2013)

A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. (20.12.2003)

Velice pěkný film, ne náhodou nafiltrovaný do chladného barevného tónu zmatku a nejistoty v dětské hlavě mladšího bratra (hlavní představitel jakoby z oka vypadl H. J. Osmentovi, ostatně hraje stejně výborně). Mám jen jedinou výtku; při sledování jsem si vzpomněl třeba na novozélandský Déšť. Ale bylo by možná nefér vytýkat tak hezky nasnímanému filmu podobnost s jinými neméně zajímavými kousky. (16.01.2007)

Velmi intenzivní zážitek, který šel až na dřeň mého já. Andreje Zvjaginceva jsem do této chvíle neznala, ale od teď si nenechám ujít žádný z jeho filmů. Výběr dvou chlapců do hlavních rolí byl dokonalý a na oči těch kluků hned tak nezapomenu. Naprosto přesvědčivé výkony s atmosférou, která mě pohltila od prvního momentu do toho posledního a pak jsem ještě chvíli seděla a rozdýchávala tuhle úžasnou i když smutnou, filmovou perlu! (07.08.2012)

Sedíme s dcerou (12 let) a povídáme si o tom, co jsme právě viděli. Shodli jsme se, že 4* minimálně a kdyby to šlo, tak 4,5. Shodli jsme se, že výborné herecké výkony. Ona se na postoj Ivana dívá spíš negativně, já ho spíš chápu. Já tvrdím, že na fotografie, na které otec není, není úplně ta samá, jako na které je, ona tvrdí, že je ta samá. Shodli jsme se, že určitě zajímavý film :). (12.11.2010)