Návrat

Návrat vlastně nakonec sděluje prostou myšlenku, že jsme syny svých otců ( dcery svých matek neřeší, je to ruský film:). Výborné dětské herecké výkony a pohledná formální stránka jsou devizou tohoto ruského filmu, horší už je to s příběhem samotným a vyjádřením komplikovaného vztahu ztraceného otce se svými syny. Zvjagincev představí chladného odtažitého otce se zjevně tajemnou minulostí a dva rozdílné bratry, kdy jeden přijímá otce bez otázek a druhý se staví na odpor, potud je vše v pořádku a interakce mezi nimi vypadají realisticky, jenže film směřuje k bodu zlomu, kterému jsem prostě neuvěřil, ten okamžitý přerod otce v jediném (ano vypjatějším) okamžiku ve starostlivého ( totální změna výrazu tváře) mi přišel vykonstruovaný, nemůžu si pomoct, možná to bylo právě pro to, aby mohlo dojít k "nečekané" tragédií a film tak mohl sdělit tu prostou myšlenku a možná to všechno bylo myšleno jinak, kdo ví... já tomu jen prostě neuvěřil. (20.04.2012)

Uff, síla. To nejlepší, co se s tímto filmem dá udělat, je pustit si ho naslepo, nevědět o něm vůbec nic, a nechat se jím rozervat na cucky. Nádherná kamera a lokace, vynikající scénář a neokázale působivé herectví představitelů všech rolí daly vzniknout neobyčejně působivému a krásnému filmu. Skvostný režijní debut, který si v ničem nezadá s mistrovstvím Zvjagincevových pozdějších snímků. (28.03.2015)

Originální a nekonečně ponurá ruská záležitost , kde zejména mladší z chlapců předvádí takřka oskaorvý výkon. Andrej Zvjagincev předvedl premiéru jako hrom. Snímek se vám nesnaží nic vysvětlovat a neustále vás staví před nové otázky. Od samého začátku jste v permanentním očekávání, kam se bude děj ubírat a co vlastně stane. Atmosféra dává tušit, že se schyluje ke katastrofě. Tvůrcům se podařilo mě naprosto vtáhnout do děje a být 4 členem rodinného výletu. Závěr mě zcela dostal. [84 %] (28.02.2024)

Kurrevsky silný film, bez akcie, bez briskných dialógov, avšak s nádherne natočeným ľudským príbehom dvoch chlapcov, ktorí excelovali svojimi hereckými výkonmi. Film, ktorý sa oplatí sledovať až do posledného titulku. Minimálne za ten čas sa treba zamyslieť nad Zvjagincevovým dielom a zahĺbiť sa do myšlienok .... lebo o tom ten film bol - premýšľaj a prežívaj !!! (15.01.2007)

Již první scény otevírají Návrat jako film o zasvěcení, nebo spíše: o zdánlivém nebo padělaném zasvěcení, jehož faleš je dána již jeho nekonečným opakováním: jeho nej(h)různější podoby se nepřestajně vracejí a je nutno je ustavičně podstupovat a překonávat. Napětí mezi banálním zaháněním nudy, poměřováním nechápaných sil a moci v šedi nepravděpodobného světa periferních sídlišť provinčních měst vyloučených oblastí mimosvětských zemí, a palčivými krůčky po duchovním žebříku podél axis mundi se k nesnesení zesílí po příchodu „otce“, s nímž přicházejí nové zkoušky, výzvy a vzestupy. Ten zosobňuje nadosobní, patriarchální řád, chlad, který se zprvu jeví jako nesrozumitelnější varianta dosavadní citové monochromie poznané skutečnosti: své syny ani tak nezkoumá, jako trénuje či „testuje“ podle pravidel vlastní řeči. Společná cesta ubíhá trpce všem nerozumějícím si: každý z trojice jí kráčí po svém a vzdalujíce se, přibližují, jak to znázornila již klukovská honička mezi prvními epizodami filmu. Jako se až neuvěřitelně pestře mění svět v roztodivně orientovaných, ale vždy přesvědčivých, záběrech, čistých a bezprostředních, tak se prohřívá i matoucí chlad, projasňuje se nejistota a nevíra, ale i temní radost – vše v interakcích rozumu a srdce, protikladně se valících vln, rozechvívajících celou planetu. Nemužná dospělá cizota popraskává ale jen pomalu, zatímco rozum, přesvědčivější ve slovech, která v té ryzí plodnici citu, jíž je převládající ticho, váží více a otráví svými argumenty, nevírou a opojnou mocí všechna blahodárná vodstva, přehradí očistnou prostou bezprostřednost a pak stačí již jen málo… K pravé proměně konečně přispívá krutý tragický zvrat, jenž spouští stavidla léčivé lítosti, a dešti prosvítá světlo Moudrosti. Přesycení filmu symboly, často víceznačnými, umožňuje jeho různá alegorická čtení. Dominance křesťanských odkazů kontrastuje s nemilosrdností zkoušek a bylo by jí rovněž možno chápat jako kritiku formálních duchovních návyků nebo nemilující církve i jako výzvu k pokornému poddání se řádu, k potlačení vlastního Já a povzbuzení lásky. Nad hledáním té pravé se spíše kloním k tomu chápat je jen jako podněty k ohledu k hieroglyfické povaze skutečnosti, k tajemství, které tkví za pohyby, gesty i slovy. (26.10.2017)