O myrtové panně

Československá televizní pohádka o princi z Porcelánového království se zasněným výrazem a s naivními a nereálnými představami o lidech, jehož city dokáže potěšit jedině myrtový keř, v jehož přítomnosti se mu zdají sny o líbezné krasavici G. Filippi. Příběh je vyprávěn v nepříliš povzbudivé náladě bez náznaku humoru s podivně rozostřenou kamerou, přesně jak jsme tomu u většiny pohádek od S. Simonové zvyklí. Zápornou složku a překážku v princově štěstí v tomto snímku představuje devatero vdavek chtivých panen, jež se cítí princovým zájmem o tajemný keř uraženy a pomocí lsti se jim podaří rostlinu zničit. Zamyšlený bezkrevný princ M. Dlouhý nalezne své štěstí bez jakéhokoli hrdinského činu pouhým zasazením zbytku kořenů zpět do vázy a péčí o ně. Devět zhrzených a závistivých panen v čele s nejprůbojnější B. Kodetovou nalezne svůj trest také bez jeho přičinění. V pochmurné a depresivní pohádce se ve vedlejších rolích objevil P. Trávníček jako princův důvěrník a přítel Dominik, jeho milá V. Křížová a dále venkovský manželský pár V. Postránecký a J. Paulová, o nichž by se dalo hovořit jako o rodičích Myrtové panny. Poměrně významnou roli zde hraje hlas vypravěče v podání mistra E. Cupáka. Z mého pohledu se jedná o pohádku, reprezentující typický snový a zádumčivý styl paní Simonové počátku 90.let, z hereckého hlediska vnímám pohádku jako nevýraznou a průměrnou, dějově dokonce podprůměrnou. (07.01.2018)

Rostlina může po zalévání slanou vodou, kterou slzy přeci jen pořád jsou, vyrůst jen v pohádce. S takovou rostlinou, potažmo s dryádou takového keře, se mohl toužit oženit pouze řácky praštěný princ, který ve své ložnici měl kde co, jen ne postel a spal na hadru nataženém pod květináčem. V zahradě mu pobíhalo devět vdavek chtivých panen, které zůstaly celé roky stejně vdavek chtivé i panenské. Myrtová panna sama byla takové trochu smutně opelichané strašidlo a vedle krásné Marietty by o ni příčetnej chlap, což princ nebyl, ani koutkem oka nezavadil. (18.05.2013)

Tyhle filozofické pohádky, kde se (byť poněkud ledabyle) pracuje se symboly a archetypy mám ráda. Proto kdysivá pohádky vznikaly, byly to symbolické obrazy životních situací a vzorců, jakési návody na správný a plnohodnotný život. Ano, tehdy se smysl a hodnota života nehledala jenom na povrchu, ale hledělo se hodně také dovnitř. Protože lidi věděli, že jak uvnitř, tak i navenek, že jak mají uspořádné a bohaté nitro, tak uspořádaný a šťastný je také jejich život. V této pohádce, v tomto příběhu lze celkem polopaticky vysledovat různé archetypy, hodnoty a klíčové situace, poměrně nezvyklá je podoba naivity a čisté víry mladého price, to se zase v pohádkách tak často nevyskytuje a zcela odzbrojující je jednoduchá logika : když lidé budou žít v křehkém porcelánu, stanou se jemnějšími a lepšími. "Princi, máš pravdu, potřebujeme lepší svět a když tvá pravda umře, lidé už se nezmění." Princ je nositelem ideálů a změny, konec starého a přinášení nového, jeho pravda (jeho smysl a úloha) musí stále trvat. Pravda změny neustále zaměřené vysoko na ideál. Nemívá podobu revoluce, čas a vytrvalost v jeho vysokém směřování přinášejí růže (nebo myrtu coby symbol štěstí a lásky). Pokud jsou lidi ochotni se nad těmito obrazy a symboly zamýšlet, může jim to něco dát, pokud hledají v pohádkách jenom kratochvíli a kupu srandy, nebude se jim tato pohádka líbit. Čtvrtou hvězdu přidávám, protože se mi zdá, že má nezaslouženě nízké hodnocení:) (13.08.2019)

Já mám s filosofickými či filosofujícími pohádkami problém: už jako dítě mne nebavily a odcházela jsem od obrazovky, protože jsem "těm řečem" vůbec nerozuměla. A nebaví mne ani dnes, když se blížím babičkovskému věku: "těm řečem" sice už rozumím, ale celé je to takové unylé a "uživatelsky nepřívětivé". Hudba mne vyloženě skličuje a kýčovitě rozmlžená obrazovka mne štve už od začátku. Herectví Michala Dlouhého se nedá nic vytknout, a přesto jeho zmítaný princ snící o ideálním království je jen slabým odvarem z Hamleta. Ty Jezinky potácející se rok po královské zahradě mě spíš děsí a Myrtová panna je poněkud mdlá. Tím v žádném případě nenapadám původní předlohu. (14.02.2015)

Celou dobu jsem měl pocit, že koukám na nějaký záznam snu zfetovaného jedince. Nejenom, že někdo opatlal kameru kolem dokola sádlem (to tehdy a nejen tehdy bylo moderní, používal to i Juraj Herz třeba v Devátém srdci), ale princ idealista, který vidí svět růžově, kdy podle něho bude stačit postavit třípatrové školy z porcelánu, aby lidé byli lepší a laskavější, si čuchne myrtového keře a zamiluje se do něj. Pak tam někde kolem běhá devět divoženek, prý devět panen, ač některé vypadají poněkud vyžile včetně Báry Kodetové, která je jejich kápo. První tři čtvrtiny příběhu to nedává celé smysl (proč prince láká myrtový keř, to nikomu nepřijde divné, že se muchlá s keříkem nebo že keřík berou jiní dva lidé jako své dítě?), chybí jakýkoliv konflikt nebo nějaké napětí. A pak se nám z myrty vyloupne víla, co vypadá jak Mařka z nočního baru ve štatlu, devět panen se vzbouří, a je hotovo. Uff. Prostě drogový úlet tahle pohádka. (25.01.2015)