Navajo Joe

Nemusí sa každému, ale mne sa to páčilo. Síce ide o polodebilný príbeh s jednoduchými hrdinami a antihrdinami zabíjajúcimi od prvej minúty všetko, čo sa hýbe, ale je tam úplne všetko, čo má western mať: préria, pištole, streľba, kone, vlak, indián, biely skurvysyn, kňaz, ľahké ženy, krásna indiánka, kopa peňazí, atď. No a tiež hudba, za ktorú by sa nehanbil ani majster Morricone. Oops, teraz vidím, že to je Morricone, takže k hudbe už netreba nič dodávať. –––– Teď útočíš na mírumilovný kmeny, zabíjíš ženy a děti. To je vražda, Duncane. (27.05.2019)

Spousta scén, které postrádají logiku, natočeno hodně naivním způsobem, hlubším pohledem na jakoukoliv postavu se nikdo nezabýval. A i když se musí brát v úvahu rok výroby, stejně v té době vznikaly kvalitnější westerny. A stejně tomu musím dát slušné hodnocení, protože s přístupem s nadhledem se tu "westernuje" dobře a jako jednohubka to zabaví. A sračky přece jenom vypadají jinak. (27.05.2019)

Jednoduchý příběh vůbec není na škodu. Naopak, o to víc je akcentována až mytická povaha hlavního hrdiny, kterého pomsta žene za jediným cílem. To je dokresleno jedním z nejlepších (a nejvyváženějších) Morriconeho soundtracků, sympatickým Burtem Reynoldsem i jistou Corbucciho režií (a to jsem nezmínil nádhernou barevnost a kompozice některých scenérií). Za zmínku také stojí množství motivů, které si z tohoto filmu v budoucnu vypůjčí Quentin Tarantino (např. označení banditů vyřezaným ornamentem na čele). (22.01.2013)

Fenomenální hudba Ennia Morriconeho (v titulcích je uveden jako Leo Nichols) vytahuje tento film z šedého průměru, jde totiž jinak o neobratně napsaný a nepříliš pamětihodný spaghetti western s mladým Burtem Reynoldsem, který se netajil tím, že výroba tohoto snímku a spolupráce s režisérem Sergiem Corbuccim byly nejhorším profesním zážitkem jeho kariéry. (28.05.2019)

Mám pocit, že Corbucci svou westernovou tvorbou provádí jakýsi (možná nechtěný) první stupeň "fenomenologie žánru". To znamená, že redukuje jakékoli naše stylistické, formální a rozumové předsudky, aby se tak dostal k samotnému základnímu "naturalistickému jevu". Corbucciho souputníci nebo následovníci pak tento jev ze všech stran detailně popisují, rozkládají a znovu konstruují, vrchol tohoto procesu, kterým žánr zkoumá sám sebe, pak končí (alespoň v italské podobě žánru) někde u Keomy - v jistém smyslu tak stojí Keoma a Navajo Joe pomyslně na dvou stranách jedné vývojové linie. Corbucci jev ale zatím pouze odkrývá a v jeho maximální jednoduchosti prezentuje, jde v akci i zápletce až na dřeň, obejde se bez zbytečných ornamentů - např. psychoanalytické vysvětlení motivů jednání hlavního padoucha nechá slovně odvyprávět přímo padoucha, nenaznačuje je obrazově přes složité flashbacky (Leone). U akce nevidíme žádné zpomalené záběry analyzující řetězovitou pudovost násilí (Peckinpah), Nenajdeme zde žádné opatrné relativizování osudů původních obyvatel, Navajo si rovnou vezme šerifskou hvězdu s tím, že na ni má nejvyšší právo, protože jeho otec a otec jeho otce atd. zde žili, narozdíl od přistěhovalců... (01.02.2009)