Ničeho nelituji

Theodoře Remundové se podařil husarský kousek. Natočila totiž dokument celovečerní délky, který rozhodně stojí za vidění a pro který se navíc podařilo najít distributora-kamikadze, uvádějícího tak silně nekomerční záležitost v kinech (což je téměř zázrak). Obě samostatné části STANDARD i NIČEHO NELITUJI jsou pravdivé, výmluvné, zajímavé obsahově i formou. Každá z nich představuje jednu rodinu, která o sobě v upřímných výpovědích leccos prozradí, leccos si divák může domýšlet a skládat jednotlivé střípky k sobě. NIČEHO NELITUJI je bezprostředně „zábavnější“, víc se smějeme. STANDARD je mrazivější ( a podle mě přece jen silnější), hodně se mluví, ale ještě víc mlčí. Tři generace žen s třemi diametrálně odlišnými pohledy na život a jedna na druhou. Emoce vyplouvají na povrch pomalu, ale jistě. Různé stupně pocitů nepochopení, nedorozumění, křivdy se zdají hodně blízké a osobní i divákovi, který může mít podobnou zkušenost (byť ta jeho rodina je třeba „perfektní“). Mám jen jednu radu, vyčíhejte si okamžik, kdy se jediná kolující kopie N.n. vyskytne v okolí vašeho bydliště a JDĚTE DO KINA! Člověk nevidí dokument v kině každý den a pokud nevěřící Tomáše nepřesvědčí k návštěvě kinosálu můj zmatený chvalozpěv ani chválou nešetřící kritiky, tak doufám, že zvědavost ANO. Buďte si jistí, dokument nerovná se suchopárná záležitost. (09.03.2004)

Dva pohledy na životy několika „obyčejných“ lidí. V obyčejném (možná až příliš odcizeném) světě, v současném čase, se současnými i minulými starostmi. Debutující režisérka Theodora Remundová natočila silnou tragikomedii, která čítá 83 minut a dva příběhy – absolventský dokument Standard s nově natočeným - Ničeho nelituji. Autorka do osobních zpovědí příliš nezasahuje, velmi zřídka se ujistí, zda rozumí plynoucímu příběhu. Divák nevěří (hlavně) svým uších, přesto si možná v mnohých situacích, sice nerad (protože jeho rodina je přece harmonická), ale přesto může uvědomit, že nějaká dávka podobnosti se odráží i v jeho životě, v jeho okolí. Hlavní představitelky si v některých záběrech snad ani neuvědomují, že je snímá kamera a že jejich příběh vyslechne divák. Velmi silnou je i zároveň závěrečná pódiová scéna, kde mlčky účinkují všechny tři představitelky. Dokument podporuje i obrazové aranžmá kamery pánů Šimůnka a Lívance. Spolu se silnou invencí Remundové nám vypráví dva (vlastně) obyčejné příběhy, které směřují až do finále jednoho nesměle vyhlížejícího dokumentu, který je na české poměry opravdu inovační. (08.01.2006)

Hodnotit film složený ze dvou částí je poněkud složitější. Zatímco první část mi přišla silnější, konfliktnější a díky pouhé trojici protagonistek dramaturgicky sevřenější, druhá část je poklidnější a tím i zdlouhavější. Standard za pět, Ničeho nelituji za čtyři – průměr by měl být uprostřed. Doporučuji nejen těm, co si myslí, že dokument je to, co točí Michael Moore. Tohle totiž narozdíl od jeho filmů působí zcela autenticky. (09.10.2004)

Všichni jsme viděli hromadu dokumentů o lidech, z nichž musel autor každou odpověď půl hodiny páčit a uměle hrotit situaci nepříjemným rejpáním. Theodora Remundová postupuje jinak. Vybrala si aktéry, kteří se naopak rádi předvádějí, vyhřívají se na výsluní jejího zájmu, stylizují se před kamerou a sami netuší, že právě tím o sobě prozrazují víc, než by chtěli. A je jedno, jestli jde o nemilosrdnou stařenku v prvním filmu nebo o bodrou požitkářku ve druhém. Tohle mají oba filmy společné. 100 % (18.03.2005)

Teď jsem si vygooglil přesnou definici slova evoluce, která zní: "postupné vyvíjení a nepřetržitý rozvoj od nižšího k vyššímu." Po tomhle dokumentu totiž začínám silně pochybovat o tom, že jsme se tu vzali z opic, protože i kdybych si zašel do ZOO pokecat s orangutama, neslyšel a neviděl bych tolik primitivnosti. Strávit s těmi exoty tolik času, jako režisérka, skončil bych ve výběhu... (31.10.2013)