Námezdní síla

Námezdní síla režiséra Alana Bridgese trpí některými klasickými neduhy filmového počinu. Tyto neduhy se netýkají výkonů herců, zvládnutí námětu či scénáře. V tomto případě chybě připisuji neudržení zvoleného tempa a neschopnosti vytěžení z nastolené atmosféry co nejvíce. Od počátku příběhu totiž atmosféra, kterou vytvářejí výkony Roberta Shawa a Sarah Milesové je vlastně to nejsilnější, co se dá na snímku vidět, lépe řečeno cítit. Robert Shaw představuje člověka, který vlastní malou autodopravu a nechává se najímat k různým úkonům s automobilovou dopravou spojenou. Není tedy nic zvláštního, že je najímám zástupci vyšší střední třídy v úlohách pomocných, přepravních, anebo jako v tomto případě, i jako v úloze osobního řidiče. Sarah Milesová si ho právě jako řidiče a příležitostného pomocníka najme. Po dobu sledování odvíjeného příběhu můžeme být svědky jejich prohlubujícího se vztahu, který na většině úrovní přerůstá v lásku. Avšak v lásku, poněkud nešťastnou jelikož Milesová ví moc dobře kde je její místo. i když ne možná její srdce, tak určitě její mysl ví kam patří a s kým by se na veřejnosti měla stýkat. Na rozdíl od Shawa. Budování charakterů obou osob je na potěšitelné úrovni. Více a více chápeme jejich pohnutky a následné činy. Pomáhají tomu i perfektní výkony obou herců. Robert Shaw se ukázal v dobré formě a jej přesvědčivý a uvěřitelný. Sarah Milesová je na tom obdobně. Její rozervaná duše plna emocí a myšlenek je dobře čitelná. Příběh pokračuje a dramaticky graduje. Film přináší dost zajímavých okamžiků, některé nesou i stopy zlověstnosti či tajemnosti. Lze najít i skryté černé myšlenky lidské duše, i když jen v náznacích. Právě tyto okamžiky jsou silné a věrohodné. Tvůrci jak jsem zmínil dokázali dobře nastínit celou tu dramatičnost, kterou nevyrovnaný vztah dvou lidí umí v životě připravit. Zde však klady neúprosně končí. Děj vrcholí k melodramatickému konci. Právě v tomto okamžiku dochází ke kvalitativnímu zlomu. Samotný život a jeho aktéři umí připravit spousty nepředložených a nenaplánovaných situací. To je v pořádku. Ta, ke které zde dochází, logicky vytváří následné reakce všech zúčastněných. Ale ačkoliv reakce Shawa může působiti srozumitelně, mě poněkud rozladila. Ta reakce, v běžném životě je často vídána a dá se možná říci i více akceptována, ale v tomto filmovém příběhu, na mě působila spíše nepříjemně; přinesla rozčarování neřku-li zklamání. Celá ta úspěšně budovaná nálada padla za oběť právě Robertově reakci. Tudíž nejde o reakci samotnou, ale v symbióze, kterou měla s vlastním příběhem vytvořit. Nechci tím říci, že vlastní chování hlavního představitele přináší nějaké špatné či nenormální dojmy. Chci vyzdvihnout emoční okamžik a jeho výsledný efekt na mou filmovou duši. Musím s nelibostí podotknout, že tento efekt nezapůsobil zrovna nejlépe. Z celého dramatu udělal více frašku než důstojné ukončení vážného tématu. Přiznávám, že můj úsudek je více než méně subjektivní a že spousty diváků s tímto nemusí souhlasit. Ale to nic nemění na tom, že tímto snímek utrpěl a přišel o vyšší hodnocení. Tudíž uděluji průměrné tři hvězdy. (09.09.2011) (méně) (více)