Franz a Felice

Před shlédnutím této televizní inscenace bych neřekl, že Franz Kafka mohl být takový podivín, byť s přihlédnutím k jeho zásadní tvorbě (např. Proměna či Proces), která obsahově poněkud zvláště až absurdní určitě je, mě to možná ani tak nepřekvapuje.  Určitou zvláštností zde jsou jakési snové obrazy, kdy Kafka ve své hlavě tvoří právě některá z uvedených děl. Stejně tak bych vyzdvihl režijní postup, jaký Zdeněk Potužil v určité části filmu využívá k tomu, aby reprodukoval vzájemnou korespondenci obou hlavních aktérů. Kafka a Feliz jsou v obraze pospolu, jako by byli na jednom místě, ač je ve skutečnosti od sebe děli stovky kilometrů. Kafkovi tento způsob vztahu na dálku evidentně velmi vyhovoval, pro Feliz to ale bylo k nežití. Sledovat ono vzájemné milostné potýkání dvou takto odlišných osob, mi přišlo velmi zajímavé, ač tedy ve finále se Feliz vůbec nedivím, že pro to Kafkovo podivínství nakonec už nedokázala mít pochopení. Láska snese určitě hodně, ale co je moc, to je fakt moc... (20.05.2023)

Tahle inscenace má v sobě zvláštní kouzlo. Líbily se mě snové sekvence, kdy Francovi vznikaly v hlavě nápady na svoje povídky. Jeho milostný život nemohl být nikdy naplněn, vzhledem k jeho podivínské a zvláštní nátuře, on byl opravdu originál. Tohle televizní zpracování pojednává o jeho vztahu k Felice, který byl komplikovaný a nelehký, za což si mohl Kafka sám. Obsazení hlavní dvojice bylo velmi dobré. Luboš Veselý jako Franc, kterého znám nejvíc z filmu Antonyho šance a Tereza Roglová, jinak operní pěvkyně, v sobě měla magickou auru a role Felice jí náramně sedla. Nedivil jsem se Franzovi, že byl do ní zblázněn a že mu drásala duši. (15.09.2021)

Amatérská televizní inscenace o nejznámějším pražákovi v kulturním světě. (05.07.2011)

Franz a Felice (28.05.2022)

Hotel Askánský dvůr – Askanischer Hof. Zde se dne 12. července 1914 uskutečnil rozhovor Kafky s Felice Bauerovou, její sestrou Ernou a přítelkyní Felice Gretou Blochovou. Nebyl to jen rozhovor, a co se tehdy stalo a o čem se mluvilo, by stálo za celou inscenaci. Ostatně si toho všiml i Elias Canetti a ocenil ho ve svém eseji. Ivan Klíma je tu možná příliš přímočarý, ale budiž, jakákoli interpretace může být zavádějící. Líbili se mi i herci, zvláště snoubenecký pár.... Mimo to jsem dnes dopoledne napsal krátkou povídku. Přitom jsem na Franze Kafku ani nepomyslel. Teď jako by to bylo o něm: Hra na viděnou. Moderní hra na viděnou navazuje na tradiční dětské hry na honěnou a schovávanou, je však určena spíše dospělým. Mohou ji hrát dvojice (nejčastěji je to muž a žena, není to však pravidlem) nebo se dá provozovat i v rámci většího kolektivu. Tato hra je rozšířená po celém světě; mnohde se jí také říká „hra na neviděnou“. Principem hry je, aby jedna osoba přesvědčila druhého účastníka (hráče), jak moc by ho chtěla vidět, ale na poslední chvíli si vymyslí (uvede) důvod, proč to není možné. Důvodů mohou být tisíce, bodují se podle vtipnosti a originality (úklid bytu, nebezpečí nákazy, migréna apod., patří spíš mezi ty banální) od jedné do deseti. (Používání mobilního telefonu se může ukázat jako výtečný prostředek.) Hráč, který dosáhne sto bodů je vítězem, a pokud hra trvá dál, nemusí již žádné důvody uvádět. (14.09.2021)