Lístek do památníku

Když se dá dohromady dvojice Jiří Hubač a František Filip, je o největší kvalitu postaráno. Do toho geniální herecké obsazení Karel Hoger, Blanka Waleská (její asi nejlepší role), Stella Zázvorková (nehorázný herecký výkon), nebo Vladimír Menšík, tak už jen hltám každý záběr, každou scénu, každý detail. Občas zamrazí v zádech, zaslzí v očích, pohladí po srdci. Do toho překrásná hudba Jiřího Srnky, pro kterého byl Lístek do památníku jeden z posledních skladatelských počinů. Na tyhle Hubačovy filmy pod režijním vedením Františka Filipa nedám nikdy dopustit!!! Ještě musím zmínit nádherně obrazovou kameru Rudolfa Stahla. Geniální, mistrovské, lidské dílo!! (24.12.2011)

Donkichotský návrat o 47 let zpět aneb "sbírání drobků svého mládí" v podání Karla Högra. Shledání milenců a jejich užívání si okamžiku je poetické. I když retrospektivní flashbacky posun časem o půlstoletí moc nenavozují. Také postavy sestry (přes veškerou snahu Stelly Zázvorkové) a synovce příběh zbytečně rozmělňují. Zajímavý motiv stárnutí, ke kterému se Jiří Hubač vrátil v Babím létě. Osobně mám s Karlem Högrem raději Romea a Julii na konci listopadu. (16.05.2010)

Všichni jsou zde skvělí, ale kupodivu nebudu vyzdvihovat ani tak Högera, jako spíš Blanku Waleskou za to, jak úžasně... ani ne tak hrála, jako spíš... prostě byla. Tolik opravdovosti jsem ve filmu viděla snad poprvé. Fantastické. Ještě dodám, že Stella Zázvorková je taky výborná. A zdá se mi, že jak ten kluk před ní utíkal, přibouch si do dveří ruku, no, snad to moc nebolelo... To byla mmch taky výborná scéna. (04.08.2009)

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. (16.06.2009)

Krásný film, byť je to taková málo uvěřitelná pohádka. Oprostíme-li se od normalizačného balastu a že ho tam je, můžemi si užít skvělý herecký koncert hlavních hereckých představitelů  Blanky Waleské a Karla Högera se Stellou Zázvorkovou. Mám trochu obavy, že já sám budu k těmto vzpomínacím cestám docela inklinovat. Ono stačí už i teď zajet do mého milovaného Krumlova. A člověk úplně vidí ty tváře přátel v uličkách, po domech, u řeky...  Některé už je dokonce možné vidět jen tam ve vzpomínkách, protože dotyční již nejsou... A to člověku zdaleka není sedmdesát. Pokud vypnete mozek, docela si film užijete. Jinak těžko věřit, že kočí se vyprdne na své závazky v zaplněném svatebním diáři a bude se snažit zrovna v ten den dělat radost jednomu starému dědovi, stejně tak socialistický vedoucí restaurace přebírající basy s pitím určitě všeho nechal a šel se i se servírkami mimo otevírací dobu věnovat tomu zvláštnímu páru. A třeba i jo a pak už je to chyba ve mně, že ta růžová z mých brýlí časem tak nějak oprýskala. Jináč bedlivé oko si jistě všimlo, že emigrant se v té Austálii nemá vůbec dobře. No jo, drtěj ho tam zlí kapitalisti. Tam kde býval rybník, Höger vidí moderní stavby sídlišť, kravína či moderní betonovou králíkárnu. Vzpomínky na dětství jak byl tenkrát hlad filmem také zazní a když je nejhůře, pomohou zbloudilci hodní esenbáci. Náhoda? Věřte, že určitě ne! Přesto se jedná o velmi hezký film, který má právem tak vysoké hodnocení. Také jednou budeme staří a určitě každý z nás někde zanechal svojí první a velikou lásku. A ačkoliv se pak život valil dál, někde tam hluboko to stále máme.  * * * * (05.03.2023)