Muž, který nebyl

Po projekci jsem si říkal, co by asi tenhle film byl bez černobílé barvy, ale hned jsem to kvílení mozkových závitů musel zabrzdit, protože mi hlavou problesklo, že podobně můžou přemýšlet holky o tom, co bych byl já bez svých šílených keců. Ne ne ne, černobílá barva k němu zkrátka patří a spoluvytváří jeho jedinečný obraz. To si, milé dívenky, opakujte i vy o mně a máme vyhráno. Z Billyho Boba jsem tu měl pocit, že mu osobního poradce dělal Krobot, jak byla jejich mimika podobná. Thorntona bych ale na rozdíl od Mirka objahoval i za pouhé ostříhání, jak sympatický mi byl jeho hořkosladký osud. Třešničkou na dortu je pak Scarlett a její šikovné prstíky. (20.09.2012)

Balada o suchém čistění. Ledový Billy Bob Thornton a jeho precizní herecký výkon, decentní a nevtíravá hudba, černobílá kamera, tradičně mistrovská noirová režie, pomalé tempo filmu, krimi zápletka a krásná Scarlett Johansson - to je ve zkratce MUŽ, KTERÝ NEBYL. Coeni opět originální a pozornost poutající. Až do samého konce. (17.04.2011)

„The more you look, the less you really know.“ Bezvýznamnost může být jen zdánlivá, neboť stačí okamžik a roztáčí se osudová kola směr cesta do pekel a ta je jak dobře víme tradičně dlážděna dobrými úmysly.. Pocta Coenů filmům noir (odkazy na Hluboký spánek, Asfaltovou džungli aj.) s dávkou jejich typického absurdna navrch, která plyne pomalu jako kouř z cigarety mlčenlivého Boba T. a kdyby plynula ještě pomaleji, tak by se snad zastavila. Beethovenovy klavírní sonáty, Velkej Dave Gandolfini i neřízená právnická střela Shalhoub na jedničku. A lakonický holič Ed? Ten si teď už jistě bude pamatovat, že v kadeřnictví nemá brát zákazníky po zavírací době.. (03.06.2009)

Pro mě překvapivý a zcela odzbrojující film. Souhlasím, že tento snímek Joela a Ethana Coenových není noirem, jelikož "černý film" je vymezen především dobou. Ale líbí se mi užití výrazu - neonoir. Je tedy spíše poctou filmům, které ve 40. a 50. letech minulého století reflektovaly kulturní a politické vlivy ve Spojených státech a staly se díky svému přízračnému stylu spíše novým směrem filmového umění než pouhou reflexí. Podobu můžeme nalézt jak v charakteru a formě, tak ve volbě způsobu technického zpracování. Zápletka je samozřejmě kriminální a snad neprozradím příliš, když řeknu, že se jedná o vraždu. Je zde víc než kdy jindy patrná "špinavost" a zkorumpovanost světa - druhá strana mince. Jakoby zmizela nějaká clona a odhalila divákovi dříve neviděné zkažené jádro společnosti, kde však vždy zbývá nikdy nenaplněná jiskřička naděje. Zobrazované prostředí není nijak ohyzdné, zato z něj však čiší depresivní všednost a osamocenost. Povětšinou je noc nebo šero (kterým působí i mnohé interiéry), kdy vznikají pitvorné stíny a vše, co je za dne jakkoliv krásné, vzbuzuje touto dobou obavy a hrůzu. Ale přes všechnu stylizaci a bezchybnou režii by tento film byl polovičatý bez fantastického projevu Billy Bob Thorntona. Ten odvádí vynikající výkon v roli Eda Cranea, životem otráveného zaměstnance typického amerického holičství. Ed vede jednotvárný život, je často zmítán silnou paranoiou a pomalu nerozeznává realitu od iluzí (létající talíře). V důsledku těchto exotických stavů vědomí jedná často tak, jak by se za běžných okolností pravděpodobně nezachoval. Ed Crane boří dnešní zažitý model o vlastnostech ústředních postav. Je pasivní a odtažitý a přitom ve filmu vynikne. Ani jeho identita není příliš konkretizovaná, což je příznačné názvu filmu. Vlastně sám sebe vnímá velmi méněcenně a ve svých vypravěčských monolozích se o sobě dokonce zmíní jen jako o "přízraku". Jeho život je postupem čím dál nuznější a nevyhnutelně vede k z mého pohledu hlavnímu motivu tohoto filmu - ztrátě kontroly nad svým životem. Nejvyšší mocí je zde totiž osud, jehož bizarním machinacím se pouhý člověk nemůže ubránit. Zvláště, když vlastně vůbec nebyl. (19.02.2006)

Krutá, výstižná a nutná zdrcující facka směšným pokusům obyčejného člověka o jakékoli určení svého osudu. Nezoufej si, bude hůř. Lépe řečeno: už nemůže být lépe. Cokoliv uděláš se v horší obrátí. Propracovaná, inteligentní, nenásilná a přece tak neodvolatelná diagnóza lidské bezvýznamnosti a směšné umíněnosti objektivního smyslu. Billy Bob Thornton skoro nemusí otevírat ústa. Kamera mě nutí, abych si u televize stále častěji vypínal barvu. Za jedinou chybu považuji trojnásobný konec, jenž měl být podle mě raději shrnut pod jediné vyústění. (28.06.2005)