Kmotr

Předložím vám nabídku, kterou nemůžete odmítnout. Buď se na Kmotra podíváte a uvidíte v něm vrchol filmového řemesla a nebo... No comment. Ovšem v tom případě očekávejte nějakého toho částečného koníka v postýlce. Jako adaptace předlohy "pouze" za čtyři hvězdy, ale jakožto samostatně stojící film bez připomínek. (04.08.2004)

Přiznání uživatele. Tenhle film jsem viděl poprvé někdy v roce 2002. Seděl jsem tehdy ve svém půdním království, ládoval se mraženou pizzou s párkem a kukuřicí, trollil uživatele ČSFD, dvakrát týdně se jak idiot prolíval v místních hospodách a myslel si, že o světě vím úplně všechno. Kmotra jsem si sehnal v releasu, kterému se snad ani nedalo říkat release. Dvě cédéčka a skoro giga a půl dat. Nadšeně jsem si ho pustil. Nebavil mě, nechápal jsem ho a málo se tam střílelo. Něco jako Lovec jelenů, kterého jsem dal krátce předtím. Samozřejmě jsem mu ale napálil pět hvězd a tvářil se, že jsem to celý pobral. Vzpomínám si jak jsme se o něm bavili ve škole a většina lidí jen opakovala hlášku: „Dám mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.“. Do toho se smáli a vzpomínali na scény, kde někdo padal mrtvý k zemi. Říkali, že je to nejlepší film, který kdy viděli. Nechápal jsem to a myslím, že oni tehdy také moc ne. Roky plynuly a já jsem se ke Kmotrovi vrátil na konci nultých let. Pořád to nebylo ono, ale některé věci mi začínaly dávat smysl. Zkoumal jsem, jak výjimečně je ten film natočený, jak v něm některé věci působí zdánlivě nechtěně a jak zajímavé jsou ty postavy, se kterými prožijeme část jejich naprosto šílených osudů. Život letěl dál, člověk nabíral zkušenosti, učil se a s rodinou začal spoustu věcí vnímat jinak. Vzpomínám si, jak jsem nedávno asi po desáté viděl Scorseseho Casino a z násilí, které v něm je, jsem byl poprvé vyklepanej. A nějak podvědomě jsem se zase vrátil ke Kmotrovi. A musím přiznat, že takovou frustraci jsem nečekal ani náhodou. Ten film je tak nekompromisní a tvrdý, že je pro člověka jako jsem já je najednou ekvivalentem přepadení, při kterém mu kromě psychické trýzně někdo i pořádně rozkope hubu. Ať už jde o všechny ty charaktery, mezilidské vztahy, řešení problémů, přetvářku, chování k ženám nebo deformaci rodiny jako instituce. Je to film bez východiska. Film o člověku, který lidsky selhal jako málokdo. Film, který vás donutí přemýšlet o tom, jak dobrý život žijete, co jste v životě udělali špatně, co ještě můžete stihnout, jestli nemá náhodou víra smysl a zda byste na některé věci měli rezignovat. A není to zas tak příjemné přemýšlení. Představa, že jej Coppola musel začít developovat někdy ve svých třiceti letech, by mě v mém věku mohla uvrhnout do stavu, že už jsem všechno propásl a profesně selhal. Ale to bych si z něj neodnesl co jsem měl. (09.04.2020)

Klasika, která spíše než emocionálně, zaujme odkrýváním fascinujícně vykresleného světa newyorské mafiánské rodiny a studií její postav. Skrze elegantní filmařinu která nikam nespěchá, protože si chce odevzdaně vychutnat každý kousek příběhu. Hereckým výkonům vévodí neskutečný Marlon Brando s kreativními detaily v projevu, které dělají jeho postavu až magneticky zajímavou. Vznešeně pojmutý a uvnitř smutný portrét lidí s pokřivenými ideály, kterých jedinou nefalešnou hodnotou je rodina. A o jejím rozkladu, protože ne vždy platí pravidlo “jaký otec, takový syn”. Mojí nejoblíbenější pasáží (vedle všech scén s Brandem) je překvapivě ta romantická a jediná vysloveně hezká v celém dlouhém filmu - namlouvání italské venkovanky Al Pacinem a projev úcty k jejímu otci. (05.06.2022)

Francis Ford Coppola přivedl na svět mnoho skvělých snímků, ale svým přepisem románu Maria Puza vytvořil dílo, které patří mezi stěžejní filmy světové kinematografie. Ponechám stranou skvěle typově zvládnuté obsazení herců i jejich geniální empatické výkony, ponechám stranou dokonalou filmovou kameru a obrazové ztvárnění odkazující na to nejlepší z tradice italského neorealismu, jak je to je v americkém filmu možné, jakož i skvělou filmovou hudbu a úžasný vypilovaný scénář (zvláště pointa hrůzně očistného prozření Michaelovi manželky skrze otevřené dveře sledující scénu iniciace nového kmotra je dokonalá) a zaměřím se na vyznění celého filmu. Jistě, je to mafiánská sága a přesvědčivě diváka vtáhne do zákonitostí tradičního rodového světa italské diaspory v USA. Čím nám ale podává svědectví o současném životě v Americe a možná i u nás? Konfrontací tradičního rodového zřízení s pevnou ústřední rolí muže, se všemi jeho bariérami sexismu, rasismu, pokryteckého, byť hlubokého křesťanství, skrytého násilí a touhy po moci a penězích v nás, nevypovídá tento film spíše než o rodině Corleonových o nás samých? Vždyť i my jsme takoví, v kruhu rodinném milí a spořádaní vzorní občané milující své blízké, mimo tyto vazby však je mnohá z našich iniciativ jdoucí proti zájmům celku označována pouze jako NAŠE VĚC ... Cosa Nostra... Kongeniální filmové dílo! (23.11.2006)

I přes poměrně rozvleklý a nudný začátek musím udělit hodnocení maximální, neboť toto je opravdu filmový skvost. Hlášky, které ze svých úst vypouští celá mafiánská rodinka s ledově klidným hlasem a s chladnokrevnou vážností se povedly. Al Pacino je prostě k sežrání, Robert Duvall herecky exceluje a Marlon Brando... to byl panečku machr. (15.03.2009)