Boj o oheň

Je hezké uvědomit si, jak se naše hodnoty za ty léta změnily a co zůstalo stejné. Počátek veškerého vývoje - oheň, znamenal všechno. Dokud se ho člověk nenaučil sám rozdělávat, nemohl se posunout dál. Právě tuhle důležitou událost film dokumentuje, a i když je těžké natočit příběh o lidech, kteří jsou nám tak vzdálení, že je pomalu ani nemůžeme považovat za jedny z nás, opírá se film právě o to, co k nám patří od počátku lidstva: závist, zloba, ale i humor nebo láska. (06.12.2016)

Dva dny mi trvalo, než jsem si utřídil dojmy z tohohle neortodoxního filmu - a hned pro začátek vzdávám respekt tvůrcům, jelikož natáčet podobnou věc muselo být dosti vysilující. Příběh se odehrává před osmdesáti tisíci lety, v době, kdy člověk byl obyvatelem jeskyní, řeč mu byla ještě upřena a největší starostí bylo udržování ohně. Právě o oheň naše tlupa po střetu s nepřátelskou skupinou přichází. Tři muži (nebo samci?) se vydávají na nebezpečnou pouť, aby nalezli oheň nový a donesli ho zpět k prosperitě svých druhů. Cestou dochází k nejednomu střetu s rozličnými zvířaty a jinými skupinami pralidí. Aby mohli tvůrci lépe pracovat se symbolikou a poselstvím filmu, ustupují od prehistorických faktů a staví vedle sebe tlupy v různých fázích vývoje člověka, což nic nemění na faktu, že srozumitelné slovo (kromě psaného úvodu) za celou stopáž nezazní. Neartikulované skřeky, náznaky primitivní řeči, mimika i hrubé pohyby jsou součástí téhle civilizace a titulní čtyřka (Everett McGill, Annaudův oblíbenec Ron Perlman, Nicholas Kadi a Rae Dawn Chong - jo, to je ta černoška, co pomáhala Arnoldovi v Komandu, ale vsadím se, že jí přes nános barev a rovné vlasy nepoznáte) je naprosto skvělá. Velkou devízou je syrovost a sugestivnost, jichž se podařilo dosáhnout a skvělý cit pro vybrané lokace natáčení, jež jsou přirozeně krásné a nedotknuté, aniž by ohromovaly svou monumentálností. Neotesanost, primitivnost i autenticita z obrazu vysloveně tečou a základní emoce pralidí jsou rovněž vykresleny dobře. Stačí surová bitka na začátku, útěk před vlky a lvy, bezmoc mrznoucích uprchlíků po ztrátě tepla a přírodní necivilizovaná tvrdost stojí před divákem v plné kráse. Co se symboliky týká, dá se vycítit v mnoha scénách, ať už při setkání s mamuty, v němž je k rozpoznání předobraz uctívání Boha, nebo ve společném smíchu provedenému naschálu, objevujícím osvobozující fakt, že s kamarády je vždycky lépe. Nějaká hlubokoniterní katarze se nekoná, nicméně odvěká pravda, že proměně zvířete v člověka napomáhala sounáležitost s ostatními, tu rozhodně je. Nezvyklý a dost dobrý zážitek. (16.02.2008)

Boj o oheň aneb Jak hloupý neandrtálec k chytré nevěstě přišel. Annaud mě znovu přesvědčil, že jeho hlavní síla je v tom, jak krásně umí malovat na filmové plátno. Příběhu a postavám jsem moc nevěřil, ani Annaudově pokusu o nějakou nadčasovou výpověď stylem "pravěk v kostce". Její historická hodnota je navíc značně nejistá, stejně tak jako filmová výpověď (např. značně křečovité roubování jakýchsi nám srozumitelných sociálních vazeb a vztahů). Ale kouká se na to celkem hezky a znovu jsem si potvrdil, že Ron Pearlman má fakt držku, kterou neskolí opravdu žádná maska. (24.05.2006)

Prečo nie, pokojne Boj o oheň (natáčaný tri mesiace od Škótska cez Kanadu až po Keňu) označme za jeden z najexperimentátorskejších filmov 80. rokov. Dôvodov je dosť: dej zasadený do mega-dávnej minulosti našej planéty, o ktorej sa bežne zrovna sto filmov ročne nenakrúca, k tomu umelá praveká reč pre účely tohto filmu špeciálne vytvorená autorom knižky Mechanický pomaranč a odvaha renomovaného francúzskeho režiséra kvôli intenzívnejšiemu divákovmu zážitku postaviť proti sebe živočíšne (ľudské?) druhy, ktoré sa v realite stretnúť nemohli (neandertálec, australopitekus). Strhujúce a originálne. A Ron Perlman samozrejme k tomu. (26.01.2008)

Strhující sugestivní dílo. Kamera zachycuje obrazy čisté krajiny, kde se prohánějí stáda zvěře, kočkovité šelmy a mamuti (ti jen mávají choboty :) ). Masky jsou k nerozeznání od modelů pralidí a herecké nadání představitelů je takové, že bychom je nepoznali snad ani jak opice (pochvala). Hudba dodává potřebné citové a dramatické podkreslení a jen umocňuje atmosféru snímku. K tomu ono humanistické vyznění. Veledílo se vším všudy. 95% (06.01.2008)