Čas žít a čas zemřít

(KDV) (SEMINÁŘ TCHAJWANSKÉO FILMU VE VESELÍ NA MORAVOU) Z Hou Hsiao-hsienovy trilogie o dospívání jsem bohužel neviděl první (LÉTO U DĚDY, 1984) a poslední část (PRACH VE VĚTRU, 1986), ale nemyslím si, že by mě to nějak znevýhodňovalo jako diváka. Každý díl totiž vychází z autobiografických zážitků svého scenáristy, a tak zatímco u prvního dílu to byl Ču T´ien-Wen a u třetího Wu Nien-jen, kdo se nejvíce podepsali na scénáři, ČAS ŽÍT A ČAS ZEMŘÍT pojednává o Hou Hsiao-hsienově dospívání._____ Nepřekvapí tak, že je vyprávění podáváno optikou dospívajícího mužského hrdiny, který v závěru prostřednictvím svého komentáře mimo obraz shrnuje celé dění. Spíš než o autobiograficky laděné vzpomínky se sentimentální a nostalgickou hodnotou jde o vzpomínání na dobovou kinematografii, které se ČAS ŽÍT A ČAS ZEMŘÍT, jež se odehrává ve 40. letech, svou formou přizpůsobuje. Pomalu plynoucí vyprávění, statické kompozice s převažujícími velkými celky a generační tematika s problematikou úcty mladých ke starým a odchodu z města za lepším/dožití na daném místě… Hou Hsia-hsien svou inspiraci tvorbou Jasudžira Ozua nijak nezatajuje, a zde je nepřehlédnutelná. Naladit se ovšem na specifický temporytmus není zrovna nejsnažší, zvlášť v rámci Semináře tchajwanského filmu ve Veselí nad Moravou, kde bylo v jeden den promínuto sedm titulů a tento byl jako první v brzkých ranních hodinách. (31.03.2011)

Nějak jsem si nedovedl představit, že by mě tenhle snímek mohl bavit, což se také na začátku filmu stalo. Jenže postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem hlavní postavou vtahován do děje a že se chci dívat a chci vědět, jak bude osud pokračovat v tom, jak si bude s postavami zahrávat. Musím říct, že ta jeho hra se mi líbila. Těžké i dojemné a akorát vyvážené. (05.01.2016)

Jo viem o tom, ze jestvovalo nieco ako Seminar Taiwanskych filmov vo Veseli nad Moravou. Ja som na to prisiel ako clovek, ktory zaviedol filmovu prax miesto filmovej teorie. Siao Sien Chou ma svoje tempo, ktoreho sa drzi a svoje temy, tu nenajdete trojpismenkovu organizaciu ako je to u Segosa. A prave to je na tom to najlepsie - chlapcenske dobrodruzstva, snivania taiwanskej babky o navrate na kontinentalnu Cinu ... pohoda, klud, vyrovnanost - s maximalnym hodnotenim nevaham . 92 % (16.01.2021)

Hodně realistické, ani vás nenapadne, že se tohle skutečně neděje, ale že je to „jen“ film. Na druhou stranu ale taky hodně subjektivní, takže poměrně těžko přístupné a proniknutelné, což pro diváka ústí v jakousi nezajímavost. Někdy až poněkud do sebe zahleděné. Množství perfektně natočených a působivých záběrů bohužel nevyvažuje jinak celkově chladnou odtažitost filmu. (13.10.2009)

Ja úplne chápem o čo tvorcovi išlo. Ale skutočne poetických je len prvých a posledných päť minút. Film je situovaný do života jednej rodiny na Taiwane. Prostredie núti k povinostiam alebo k rebelizmu a skutočné sny a túžby sú podmienené tomu, čo potrebuje rodina. Hoci sa jedná o zaujímavý koncept, Siao-sien Chou pre mňa nedokázal vytvoriť dostačujúcu atmosféru, aby som zdieľal osudy hlavných hrdinov. Tento jeho kolektivizmus mi začína vadiť. Každá z postáv možno má nejakú hybnú charakteristiku, podľa ktorej vieme určiť povahu aj mieru emócií. Ale skutočne to ukazuje len postava babičky. Je to niekde na pol cesty. Chou vie využiť prostredie dediny aj vie zachytávať fragmenty scénok, ktoré po poskladaní tvoria celok. Ale mám pocit, že ten film je skôr snahou o výpoveď v tej dobe. Nemá možnosť hovoriť o dôležitých veciach súčasnému divákovi, hoci ten v také informácie dúfa. Aspoň v mojom prípade. Taký Edward Yang hovorí o určitých veciach, čo sú tu spomenuté celistvejšie a údernejšie. Stále v Chouovom prípade čakám na TEN film, ktorý ma pohladí a potvrdí mi jeho majstrovstvo. Zatiaľ mi totiž uniká. (19.11.2020)