Poběžím jako splašený kůň

Nikdy nevíte, co se v další scéně objeví, přesněji zda to bude stravitelné. Tato atmosféra "zobrazování všeho (a ještě trochu navíc)" spolu s mystickým dějem a surrealistickými kulisami vás při sledování pohltí a určitě na film jen tak nezapomenete. (09.10.2006)

Styl symbolik a některé estetické motivy připomínají tvorbu Jorodorovského, i když tohle není tak nadýchané a spíše se drží při zemi. Surreálné prolnutí působí velice svěže, uvidíme dostatek penisů i tělních výměšků. Závěren dodám, že pokud bych se opravdu někdy oženil, chtěl bych, aby mě také oddávala koza. (19.12.2014)

Krásný, bohatý a mladý muž se postupně totálně rozejde s konformní společností, k níž by měl díky svému mládí, kráse a bohatství patřit. Nejen že odejde z města do pouště, ale také zabije matku (obligátní oidipovský komplex) a na konci se dopouští jednoho z nejhorších možných asociálních činů (nebudu prozrazovat). Jeho společník je naopak člověk pevně spjatý s přírodou a tím i principem života, smrti a řádu světa. Ve filmu je řada surrealistických scén, které jsou nápadité, útočné a působivé, přesto je celé dílo prázdné a jeho záměr není dobře patrný. Mezi řadou neúčelných preverzit se ztrácí nejen smysl, ale i těch několik výborných sekvencí. Z kina jsem tak odcházel zmaten - Arrabal mě připoutal ke svém filmu, nadchnul mě i šokoval, přesto stále nevím o čem jeho film vlastně je. (31.07.2005)

"Protože jim plynová maska při líbání vadí...", co je pro Voskovce a Wericha tvrdá realita, je pro Arrabala pouhou metaforou, či ještě spíš metonymií. Anebo jinak: je to zvizualizované Freudovo "Totem a tabu", bubu, bubu, nikdy přitom ale nevíme, zpoza kterého keře, duny, či rohu, a s čím na nás Arrabal vybafne - když už víme s čím, potom se samozřejmě nebojíme, protože jeho schémata/diagramy se sam a tam vyskytují v celé kulturní historii - třeba oni dva kálící muži opřeni zády o sebe, to už je zobrazeno (basrelief v dubu) v belgické bazilice Saint-Materne de Walcourt od roku 1531. Film zřejmě ocení surrealisté a patafyzikové, a ti, kteří mají v oblibě nevinnou estetiku ošklivosti. Pozn.: Ono ostatně se to dobře štimuje i se skoro dva tisíce let starými názory Marca Aurelia: "Shnilé klasy, svraštělé obočí lva, pěna vytékající kancům z tlamy mají daleko do krásy, jestliže pozorujeme každý úkaz sám o sobě. Protože však provázejí přírodní dění přispívají k jeho ladnosti, takže oku vnímavému a schopnému hlubšího porozumění pro dění ve vesmírném celku, se bude zdát téměř každý z těchto jevů, v jeho celkovém uspořádání, čímsi osobitě hezkým." (překl. Rudolf Kuthan). A rovněž tak s otázkou Ferdinanda Célina: "Pourquoi n’y aurait-il pas autant d’art possible dans la laideur que dans la beauté? - Proč by nemělo být v ošklivosti stejně tolik umění jako v kráse?" (překl. Anna Kareninová). (28.11.2018)

Strašně didaktické to po letech je. Nespraví to ani obraznost. (06.08.2021)