Svatá krev

Mexický režisér Alejandro Jodorowsky natočil tento nevšední horror v koprodukci s Itálií a ač patrně během natáčení zůstal ve své jihoamerické zemi, ten italský vliv jsem povědomě často pocítil... Chvílemi mi Svatá krev připadala, jako kdyby Fellini natočil horror, tudíž mnohé dění zasadil do malebných nočních uliček, cirkusových představení a predostřel (dlouhodobě téměř bezdějovou) mozaiku ve společnosti podivných lidí... Jiné prvky krvavých gore efektů a silná výtvarná stylizace brakových scén mi zase evokovaly italské giallo filmy a hle, jaké jméno scenáristy a producenta na mě vyskočí v závěrečných titulcích – Argento! (ač nikoliv Diaro, ale jeho mladší bratr Claude). Zajímavé... Od Jodorowského jsem viděl pouze westernového Krtka (1970) a zde mám pocit, že se za těch 19 let úspěšně posunul k mnohem celistvějšímu snímku, v němž pořád funguje režisérův divoce surrealistický rukopis, ale zároveň Svatá krev po odplynutí mnoha bizarních scén začne plně fungovat i jako velmi osobitý žánrový film. Od počátku mě bavilo sledovat výjevy znázorňující střety různých světů a předávající někdy i hlubší poselství, jako když ctěné místo svaté komunity jde zmasakrovat bagr pod vedením galantně oděného průvodce, a pouťová atmosféra pouličních a cirkusových atrakcí mě s hudbou a vizuálem dokonale přikovala k bizarnému ději. V rámci žánru se za mě vydařil i nápad s bezrukým ženským monstrem (i s rozehranou příčinou postižení), které si magickou sílou podmaňuje ruky a tělo svého syna – takto sériového vraha proti vlastní vůli, ocitajícího se však spíše v pozici oběti. Nejen závěrečný souboj dvou myslí v jednom těle již dospělého cirkusáka je napínavý, k zdařilým patřilo i zakomponování odkazu na klasiku Neviditelný muž nebo cesta hřbitovem plném zombie se zpětnou přehlídkou nešťastných Fénixových obětí. Po překvapení na závěr s opětovným zásahem reality jsem i přes mírnou utahanost a občas na můj vkus i příliš silnou dávku bizarnosti spokojen, tedy obohacen netuctovým žánrovým zážitkem v dokonalém audiovizuálním provedení. [75%] (28.12.2023)

Nezbyva mi, nez souhlasit s Paldinim a Terminusem...., HOLY BLOOD je od sveho zacatku az do sameho konce naprosto originalnim a jedinecnym vizualnim zazitkem, i kdyz pravda, misty zaroven i dost syrovou a pomerne brutalni podivanou, navic umocnenou pro nekoho asi jen tezce stravitelnym pribehem, plnym bizarnich postav..., to vse dohromady vsak vytvari naprosto kompaktni celek, po jehoz shlednuti jsem doslova a do pismene lapal po dechu...Tohle se opravdu Jodorowskymu povedlo a jenom me trochu mrzi, ze jsem doposavad nemel tu prilezitost, shlednout jeho starsi vecicky, jako napr. HOLY MOUNTAIN ci EL TOPO, ackoliv je mi jasne, ze to je zanrove asi trochu nekde jinde...Jeste bych rad vyzdvihl jednu zasadni vec na tomto snimku a tou je hudebni doprovod k celemu filmu..., jako dlouholety fanda latinskoamericke muziky, sambou pocinaje a bossa novou ci mambem konce..., za soundtrack davam Jodorovskymu SEST hvezd, protoze to byla jizda, na kterou dlouho nezapomenu.....Diky pane Jodorowsky !!!!! (22.06.2006)

Malý chlapec je svedkom neustáleho ponižovania matky vlastným otcom, ktoré jedného dňa vyvrcholí brutálnym činom. Potom ako otec odreže matke ruky, spácha samovraždu. Po tejto hrôzostrašnej skúsenosti je malý chlapec umiestnený na psychiatriu. Po uplynutí niekoľkých rokov sa mu darí uniknúť. Chce vyhľadať osobu, ktorú vo svojom živote miloval najviac - matku. Ich opätovné stretnutie spúšťa množstvo krvavých činov. Pomsta býva "sladká". Zhruba od polky snímku dostatočne krvavé. Vzhľadom na možnosti 90-tych rokov, gore pomerne slušné. Nič to však nemení na fakte, že pre mňa tieto surealistické sračky rozhodne nie sú. To akým štýlom je film točený, o aké dialógy či hudobný doprovod je tento snímok obohatený, ma proste ubíja - 50%. (24.11.2013)

Podivná mysteriózna dráma (žiadny horor), ktorá vyzerá, že autor musel fičať na iných lysohlávkach, resp. bláznovstvo hlavného hrdinu nesie autobiografické črty. Bizardnosť a surreálnosť scén je donebavolajúca - pohreb slona, bizardná viera, atď. Okrem iného zlyháva v spracovaní, ktoré je podpriemerné. Začínajúc cirkusom a končiac naozaj zlou mexickou dychovkou, ktorá znie celým filmom. Zaujímavejšie scény sú tu rýchlo striedané s nudnými a naťahovanými. Bodku tomu dodávajú zlé herecké výkony. Aj keď zasa je to o niečo lepšie a zmysluplnejšie než Jodorowského iný "skvost" - Svätá hora. Jodorowsky nejako fičí na tej svätosti. Záverečná pointa čo-to kompenzuje, ale všetko rozhodne nie. (28.09.2019)

...nedokážu sdílet obecné nadšení umělcem, u kterého se pořád křičí: "není to dobré? to nechce být dobré" "nedává to smysl? to nemá dávat smysl" "je to pokleslé? to má být pokleslé" "působí to diletantsky? to je naschvál" "je to špatné? nerozumíš, že si z toho tvůrce dělá legraci". Viděl jsem podobné obrazy ve filmu hodněkrát (Dario Argento, Ulrike Ottinger! a ostatně Black Moon od Louise Malla), byly mnohem lépe udělané (namátkou i ten náš nebohý Jakubisko - a ostatně - kde to bral on, že? Fellini...). Podobných výjevů se dá za odpoledne vymyslet tucet, jsou to pouhé figury v toku vyprávění, nezkvalitňují dílo ani kdyby to celé byla jedna velká čítanka tarotu itself. Ta dryjáčnickost tady mi nikdy nikde moc nesedla, ale respektuju obdiv ke kolotočářství jako jednu z opakovaně se vracejících podob nostalgie a touhy po svobodě (od Le Six po Wenderse a Ivana Fílu). O žádném opravdovém duchovnu v tomhle dílku se nedá hovořit - portrét kultu je spíš šprýmovný, zbytek je kýč ("že to je kýč? to má být kýč"). Několikrát mi ve filmu vytanulo, že "na Jižní Ameriku asi super" - lacinost by mi nevadila, kdyby neměla tak debilně telenovelí podobu a takovou ambici. Když jsem se ptal příbuzné, co navštívila před pár lety Jodorowského přednášku v Praze, zda TOTO viděla, řekla: "ne, ale když on byl i ve svých takřka devadesáti TAK sexy" - asi ten kult tedy bude i o tom. U Svaté hory jsem byl ještě ochotný předpokládat, že něčemu úžasnému nerozumím (přinejmenším až do toho idiotského závěru). Když nám o tom přednášel doc. Jozef Cseres jako o novém typu kinematografie - wau! -, byl jsem ochotný odhlédnout od toho, že on sám se poněkud do osoby zvráceného génia zacházejícího s nejtajnějšími světahybnými symboly projikuje (což je v případě akademického živnostníka přeci jen trochu legrační, ale mých tehdejších 27 let se ještě nechalo snadno obelstít). Dneska vidím v Jodorowském přinejlepším zručného fabulátora (narativ nebyl špatný), v horším případě komediantského podvodníka, co umí ve své gnózi pro střední stav správně zaťukat tu na tajemno, tu na téma spásy anebo násilí, tu na téma mysticismu spojeného se satanismem. Lynchovi i Žulawskému toto šlo líp včetně řemesla. (24.01.2021)