Pátá ofenzíva: Bitva o Sutjesku

"What amazing people," jak říká britský parašutista. Jsou tu v zásadě dva typy scén a oba pro mě byly svým způsobem strhující. Bitvy po technické stránce vypadají více než na úrovni a zaujalo mě, jak ve válečném běsnění někdy překvapivě běsní i kamera. Naproti tomu výjevy mezi bitvami jsou velice statické a křečovité. Ovšem je zajímavé sledovat, jak Richard Burton ztělesňuje esenci titovského mýtu. Když na to přijde, rozhovoří se Tito plynně anglicky a i toho nejposlednějšího raněného potěší svým sexy úsměvem. Tito je náš a my jsme Titovi. (21.06.2011)

Sutjeska je po Bitvě na Neretvě asi druhým největším jugoslávským válečným filmem a přestože tentokrát nebyl natočen v koprodukci, byla do filmu opět obsazena zahraniční hvězda první velikosti a to přímo do role Josipa Broze Tita – Richard Burton. Ten zde vystupuje s perfekcionismem a důstojností sobě vlastní. Sutjeska má bohužel podobné zápory jako Bitva na Neretvě (nakonec Stipe Delič tam působil jako druhý režisér) a navíc jí schází jistá řemeslná brilance a poutavost. (19.01.2013)

Jeden z nejznámějších jugoslávských partyzánských velkofilmů, po Bitvě na Neretvě zřejmě nejspektakulárnější. Dá se na něj hledět jako na prvoplánovou propagandu, kde Richard Burton v roli vrchního velitele Tita vede neohrožené jugoslávské partyzány v jejich hrdinském boji - Tito tu je zpodobněn s obrovskou aureolou, bez sebemenšího zaváhání, jako osobnost spojující humanitu - stále dokola se objevující zdůraznění péče o raněné - se zápalem - řeči o budoucnosti Jugoslávie. Burton si se svojí zvláštní rolí - skutečný Tito se o svoje ztvárnění určitě intenzivně zajímal - poradil vcelku přesvědčivým způsobem, občas mírně nemístná gloriozace této osoby může být připsána na vrub scénáři nebo režii, která Tita nechá občas promlouvat nebo aspoň upřeně civět přímo do kamery. Partyzánské jednotky se skládají z oddaných vlastenců, které spojují přátelská pouta, rodinná pouta, ale především láska k vlasti a zápal do boje za svobodu. Z propagandistického hlediska je třeba upozornit na protináboženské motivy - umírající nechce, aby se za něj pop modlil, tento pop se na závěr své modlitby za probití z obklíčení rouhá, i na připomínání toho, že Jugoslávci si svoji svobodu vybojovali sami, angličtí vyslanci tu pouze pozorují stav a obdivují hrdinný jugoslávský lid. Ovšem na film se dá dívat i jako na pokračování starých srbských epických děl, tentokrát tedy často ředěných lyrickými scénami, jichž se dostane takřka každé ve filmu vystupující postavě. Tomu odpovídá zobrazení nepřátel, kteří tu mnohdy hrají vyloženě pekelnou úlohu, s minimem lidských atributů, naopak s ďábelskými úklady - "potrestání" nešťastného otce, zdůrazňování krutosti lidské štvaním psů - srovnej rozzuřené německé vlčáky trhající svázané nebo raněné partyzány a třeba smutný obličej "jugoslávského" psa umírajícího nedaleko skrytého Tita. Ale i přes glorifikaci ústřední postavy tu Tito není tím, kdo všechno zařídil, ale je prostě tím nejlepším kolečkem v tvrdě kolektivním pojetí chápání všech partyzánů, jimž se často dostalo povedenějšího scénáristikého zařazení a osobnostní charakteristiky než Titově postavě. Taktéž i konec už spíše připomíná lidovou píseň o hrdinství v boji proti Turkům než regulérní válečný film. Třeba je pak pochválit Theodorakisovu hudbu i krásnou přírodu. (14.12.2007)

Sutjeska připomíná jeden z klíčových okamžiků 2. světové války v Jugoslávii. Na jaře 1943 byly početné partyzánské jednotky obklíčeny na poměrně rozsáhlém území, jejž lemovaly hory obsazené perfektně připravenou a vyzbrojenou stotisícovou armádou Osy. Díky chybě ofenzivy se podařilo většině partyzánů probít přes Sutjesku na severozápadě. Tři brigády vojáků a polní nemocnice s tisíci raněnými však zůstaly obklíčeny a všichni byli pobiti. Na rozdíl od Bitvy na Neretvě je zde hlavní postavou Tito (ztvárnil ho slavný britský herec Richard Burton), ke kterému všichni vzhlíží a jehož slova a rozkazy jsou zákonem. Ikoničnost jeho postavy je spjata se silnějším ideologickým nábojem, než jaký vnímáme při sledování Neretvy, kde díky fyzické nepřítomnosti vrchního velitele vynikají více jednotlivé charaktery a čisté hrdinství partyzánů. Celkově tak snímek trochu ztrácí na naléhavosti a přesvědčivosti. Stísněnou atmosféru obklíčení střídají nádherné letecké záběry přírodních scenérií, bitevní vřavu pak dokumentuje dynamická ruční kamera. (31.08.2013)

Film sa verne sa drží faktov a celkovej historickej pravdy Po vypuknutí 2. svetovej vojny bola Juhoslávia neutrálnym štátom, až do marca 1941, kedy regent Pavel Karadordevič (1. námestník mladého kráľa Petra II.) vyjednal pristúpenie Juhoslávie k OSI. Proti tomu vypukli v Srbsku búrlivé protesty. Udalosti v Grécku (porážka Mussoliniho vojsk) ale aj udalosti v Juhoslávii prinútili Hitlera prechodne stiahnuť elitné vojska z plánovanej akcie Barbarossa do pobaltskej oblasti a Nemecko so svojimi spojencami 6. apríla 1941 vtrhlo do Juhoslávie, kráľovské vojska boli porazené a na území Juhoslávie vznikol fašistický Nezávislý štát Chorvátsko a zostatok územia bol okupovaný talianskymi, maďarskými a bulharskými vojakmi. Vo fašistickom štáte začala genocída srbského obyvateľstva, čo malo za následok vznik obrovskej vlny odporu. Zorganizovalo sa partizánske hnutie pod velením Josipa Broza a zostatky kráľovskej armády(Žandári) pod velením Draža Mahailoviča (ten bral do svojich jednotiek iba Srbov a Čiernohorcov), ďalej to bolo chorvátske ustašovské hnutie. Josip Broz (prezývaný Tito) bral do svojich jednotiek všetky národnosti a preto mal značnú početnú prevahu. A keďže partizánske hnutie sililo bolo omnoho radikálnejšie ako hnutie žandárov v priebehu rokov 1942 a 43 bolo vykonaných niekoľko operácii na likvidáciu partizánskeho hnutia. Bitka o Sutjesku (Operácia Schwarz bola v poradí už 5. ofenzívou vojsk OSI, ale kredit partizánov získaný úspešnou bitkou na Neretve, sa prejavil nárastom dobrovoľníkov do jednotiek partizánskeho hnutia (NOAJ). Operácia sa začala 15.5. a skončila 16.6.1943. 127 000 nemeckých, talianskych, bulharských vojakov a príslušníkov kolaborantských jednotiek obkľúčili oslobodené územia Hercegovinu, Sandžak a Čiernu horu, kde sa nachádzalo 19 000 juhoslovanských partizánov a 4500 vojakov v poľnej nemocnici (ranených a nemocných). Tu sa zdržiaval aj hlavný štáb aj s Titom. Cieľom operácie bolo zlikvidovať povstanie juhoslovanských partizánov. Keď sa veľká časť partizánov prebila z obkľúčenia a dostala sa na druhý breh rieky Sutjesky, Tita spoločne s veliteľom britskej misie Wiliama Deakena zachránil z obkľúčenia britský výsadok. Zostatok 2577 ľudí (časť poľnej nemocnice a sympatizanti) to šťastie už nemalo a boli nemeckými popravčími čatami postrieľaní. Takže útok sa skončil zlyhaním vojsk OSI v krátkom čase už po druhý krát a znamenal obrat vo vývoji vojny na Juhoslovanskom území. To posilnilo bojovú morálku, sebavedomie ale aj prestíž Titových partizánov doma a v zahraničí.Film sa drží historických faktov a je prínosom pre okruh juhoslovanských partizánskych filmov. (10.07.2018)