O Abismo

Něco pro současné "young professional" filmové kritiky, kteří (často pouze domněle) intelektuálními nástroji analyzují a tím i adorují tuny konvenčních, brakových, hollywoodských odpadů a v záplavě nerdovské nostalgie, jednoho z nejvýnosnějších žánrů dneška, nepřestávají reprodukovat konformní formy myšlení a umění a svojí "autoritou" posvěcovat přežívání komerčního automatonu na peníze, možného nazvat 'B movies překřtěný na blockbuster'. Aneb "někdo nám na fakultě do hlavy vtloukal Deleuze s Bordwellem a ty další, a teď to využiju k rozplývání se nad genialitou narativních struktur Top Gun 2 nebo Johna Wicka,...." Tady naopak Sganzerla jako vždy využije béčkový materiál, ke kterému ovšem necítí o nic menší afekt a náklonnost, jen se nenechává koupit ani brazilskou vojenskou diktaturou placenou americkými penězi ani Hollywoodem samotným - a nevytváří jen pseudointelektuálnější kopii své inspirace, ale od počátku zůstává mimo její hranice právě co do narativní struktury a naprosto popírá její komerční charakter tím, že ruší vábničky zápletky a jiné veteše a nechává mluvit brak sám za sebe: Film je vlastně sérií až shakespearovských scén, kdy si postava pro sebe uzme jeviště a nechá promluvit své nitro, které je karikaturou šíleného vědce, perverzního nájemného vraha, ďábelské femme fatale apod., a tím skutečně brak nechává zaskvět v září reflektorů, aniž by ho musel intelektualizovat nějakými dalšími obezličkami. Že se takový film okamžitě stane nestravitlený pro běžného diváka i běžného kritika, se dá očekávat. Je to jako známý rozdíl osudů mezi Truffautem a Godardem - oba milovali staré hollywoodské filmy, ale jeden svoji původní inspiraci nepřekročil, druhý ano... Nebo smutný případ Tarantino připomíná, že filmová kritika se nemůže vymanit z nízkosti jen užíváním cizích slov a konceptů v recenzích, když jako bývalý prodavač v půjčovně videokazet zůstane duší otrokem komerčního žánru. Sganzerla zde řetězí paradoxní renesanční vznešené portréty zaměřené na jednotlivé postavy, ale zpodobňující úchylné charaktery z okraje společnosti a umění, díky čemuž vytváří osvobozující hravý protiklad k jakékoliv snaze pojímat film jen jako umění a umění jen jako život... (Tane na mysli pozdní Malevič, který například ve svém autoportrétu z r. 1933 nakreslí sebe v benátském úboru v jasné aluzi na renesanční umění: Malevič, který kdysi věřil v zrušení umění a v nového člověka, se v době sorely a neoklasicismu vrací k tradičnímu, srozumitelnému pojetí, aniž by přestával tvořit nekomerční umění - a aniž by se tím dostal do zájmu širšího publika...) (28.09.2023)