O půlnoci odnesu tvou duši

„Pravda nebo pouhá lež? Strachu stejně neujdeš.“ Naivně teatrální a přestylizované... a přesto zásek. Skutečná, čili černobílá existenciální úzkost ze smrti (z nepokračování), pekelně řvoucí do ticha a děsivé prázdnoty zhýralé ateistovy mysli. Bohužel pak, v nekonzistentním závěru, zprasená infantilní duchařinou. BEZVĚRCOVO OKÉNKO: [][] Čím mě fascinovala jediná skutečně živá (protože s koulema) postava? †† Svým přiléhavým, jako šlehnutí biče krátkým jménem. †† Že i půl století po své smrti Zé stále ožívá (!), v hlavách ateistů a v jejich komentářích na csfd. †† Tím, jak si Zé své každodenní zírání (cizí) smrti do tváře kompenzoval živočišnou, byť sadisticky zhýralou a sobeckou radostí ze života. †† Pochopením, že smysl života je v jeho pokračování, tedy v dětech. †† Nepochopením, že zlo není cesta ke klidu duše. [][] Jistě, Marins je děsnej narcis. No a? Moje volná asociace: psychopat Otis z Vyvrženců pekla, který vzývá a provokuje Boha, než někoho umlátí k smrti: „Tady jsem, Bože, můžeš mě přece zastavit!“ A co na to ten nahoře? Co by. Mlčí a dělá jakoby NIC. (31.10.2023)

Filmové selfíčko páně Mojinse, sám si to napsal, zrežíroval i odehrál a je to znát. Narcistní dílko, kde hlavní hrdina  nesleze ze záběru.  Protrahované utrpení, kdy už mu v jednotlivých mikroscénkách s mikroscénářem konečně praskne žilka v oku a vylítne jak přetlakovaný papiňák bylo místy k nevydržení.  Scéna z kostela, kde Zé pokřikuje na vítr a bouři pak svou teatrálností připomene utrpení svatého Šebestiána, k dokonalosti chyběl jen nezúčastněný simultánní dabing králů videa.   Nejveselejší je pak plakátek k filmu, díky němuž by člověk pomalu očekával hutný undergroundový splatter zakázaný ve všech zemích světa i závislých územích. I když možná v Srbsku by to pustili, tam jsou zvyklí. Ale to je samozřejmě omyl, kultovním se stal film v šedesátých letech, tam bohatě stačila lahví přeťatá ruka či prsty vydloubnutá očka.   Jinak já to říkám celý život, fanatický ateista je horší než pánbíčkář, co černoprdelníkům věří každý žalm. U mě zase dobrý,  obskurní a zábavný. (31.10.2023)

José Mojica Marins coby režisér a hlavní hrdina v jedné osobě. Marins tímto černobílým filmem vlastně započal sérii o hrobníkovi jménem Zé, který využívá pověrčivé obyvatele malé brazilské vesnice k vlastnímu štěstí a prospěchu. Postava je to tedy nejednoznačná, rozhodně ne typicky kladná a pro mě vlastně ani příliš sympatická. To je ale můj problém. Každopádně jako první díl této dnes již kultovní hororové trilogie funguje více než dobře. Nechybí tu ani důležité prvky každého správného hororu jako hrobky, mrtvoly a půlnoční hřbitov plný duchů. Prostě old school jako prase. (24.04.2011)

LFŠ 2007 Nemůžu se rozhodnout, jestli dát pět a nebo odpad, tak radši zůstanu někde uprostřed. O půlnoci si odnesu tvoji duši je brakový film parametrů Eda Wooda, o tom rozhodně není pochyb. Ale stejně jako u Woodových filmů je opravdu zábava ho sledovat. Film jsem viděl na Letní Filmové Škole v Uherském Hradišti, při půnoční projekci, s přednáškou o Mojicově tvorbě, v originálním znění, s anglickými titulkami a live simultáním překladem. A na tu atmosféru se jen tak nezapomíná. Hlavní hrdina - ďábelský hrobník v Mojicově podání, žije v pověrčivé Brazílii, ale sám je zarytý ateista. Jeho osoba v sobě kombinuje mnoho prvků Nietzcheho filosofie (ateismus, víra v právo silnějšího, touha po moci, pokrevní linie) a nebojí se je prosazovat v praxi. Touhu po přítelově snoubence sám v sobě omlouvá snahou o pokračování své pokrevní linie a proto postupně odstraňuje z cesty jak svojí neplodnou ženu, tak svého přítele a dokonce i lékaře, který se snaží dokázat, že jejich smrt nebyla jen náhodou. Když konečně dostane co chce, slíbí mu znasilněná snoubenka jeho bývalého přítele, že si přijde pro jeho duši a poté spáchá sebevraždu. Nastává ten pravý čas, aby hrobník Zé pochopil, že nadpřirozené síly opravdu existují. Mojicův film je údajně vůbec první horor, který kdy v Brazílii vzniknul. Mojica se při jeho tvorbě musel potýkat jak s velmi nizkým rozpočtem, tak s problémy s herci, které ho přivedli až k obsazení sebe sama do hlavní role. Díky tomu ovšem mohla vzniknout jedna z nejkultovnějších postav světového hororu vůbec. Prakticky nulový scénář Mojica kopenzuje ďábelskou postavou hlavního hrdiny, který nemá respekt před nikým a před ničím. Důraz klade především na svou temnou vizáž, práci s hlasem a také detailní záběry na oči, které v mnohém připomenou legendárního Lugosiho Draculu. Nízký rozpočet se samozřejmě podepsal i na rekvizitách a kulisách, což ovšem Mojicu donutilo k použití originálních a neobvyklých filmařských metod (invertované barvy), které přeci jen posunují film o něco blíže filmovému umění. (26.07.2007)

,,Ještě je čas. Nedívejte se na tenhle film. Běžte domů. Příliš pozdě..." Poněkud obskurní snímek, který je dvě třetiny dramatem muže, jenž sice umí ovládat lidi ve svém okolí, avšak nedokáže si získat lásku ženy, po které touží. Zlotřilý hrobník Zé jakoby vypadl z naturalistických dramat E.Zoly. Touha po potomkovi ho žene k běsnícímu vraždění, současně dává na odiv svůj absolutní ateismus a posmívá se pověrčivým obyvatelům. Černobílý snímek se v určitých momentech nejen formálně velmi podobá expresionistickým snímkům. Závěr se mění v klasický duchařský horror, byť divák si může myslet, že vše jsou jen hrobníkovy halucinace. Snad jen strašit diváky sklípkanem mi nepřijde vynalézavé, jelikož ti člověku svým slabým jedem neublíží. Pouze některé druhy uvolňují z těla ochlupení, které se zabodává do kůže a vyvolává těžké záněty. Tenhle ovšem ne, jelikož by ho nenechali lézt po herečce. Opravdovější by tak bylo konstatování: zemřela hrůzou...než na pokousání pavoukem. Jinak příjemná podívaná na...Velikonoce? ano! na Velikonoce zvlášť! (07.04.2012)