Eden a potom...

Vznik filmu spadá do obdobia, kedy kinematografiu prvýkrát zasiahla vlna záujmu o kombináciu sexu a násilia. Takisto je výrazne cítiť dobový záujem o nové formy vizuálneho umenia - performance, inštalácia, environment. Klaustrofobická mondrianovská zrkadlová kaviareň, infernálne továrenské prostredie a tuniské metafyzické exteriéry tvoria výnimočné pozadie pre modernú parafrázu Miltonovho raja straného a znovu nájdeného alebo jednoducho pre príbeh obrazu, ktorý sa stáva realitou a naopak. Každopádne je tu veľa podnetov na premýšľanie. Samoúčelná a všadeprítomná erotika ale prezrádza nedostatok zmyslu pre mieru a v artovom filme pôsobí preto dosť rušivo. (09.04.2016)

Grilletův Nouveau Roman a potažmo také Nouveau Cinéma, už sice trochu zestárnul, ale pořád má pel určité novosti, ale především novátorství. V rámci existenciální úzkosti se tu (v tomto filmu) proplétají sny, tužby, prožité stavy a stavy čekající na prožití. Vrcholem jeho tvorby je však nedosažitelně L'Année Dernière à Marienbad, jehož režii však vedl Alain Renais. Sám Alain Robbe-Grillet jako režisér, i přes své ještě intenzivnější filmové nazírání, na tento film nedosáhl. Maroko, jeho orientálního prostředí a architektura, patří k jeho nedílné vyjadřovací abecedě a jeho filmům dává exotický šmrnc. Motiv modrobílého obrazu se ve filmu pochopitelně rozplývá, je však velice příjemným zarámováním tohoto děje/neděje. (11.08.2014)

Estetika filmu kolísá mezi vypjatým intelektualismem Nového románu a pokleslostí detektivky, starých erotických filmů (Emanuelle), romantického filmu (Angelika!!!), béčkového hororu a experimentální kinematografie. Zpočátku jsou zřetelné vlivy J. L. Godarda, v minimalismu vyprávěcích prostředků pak lze nalézt spojitost s filmy Robbe-Grilletovy souputnice, filmující spisovatelky Marguerite Duras. Experimentální kinematografické počiny jednoho z klíčových spisovatelů hnutí Nového románu Alaina Robbe-Grilleta jsou v první fázi jeho tvorby několikrát překvapivě spjaty se slovenskou surrealistickou skupinou. Pro současného českého diváka je to v Eden a potom zjevné zejména díky třem osobnostem slovenské kultury, které podobu filmu zásadně ovlivnily – kameraman Igor Luther mu vtiskl maximálně estetizovaný obraz těžící z důrazu na barevnost a kompozici záběrů, Juraj Kukura a Ludovít Króner pak připomínají našinci přítomnost slovenského elementu svou výraznou fyziognomií. Režisér Alain Robbe-Grillet ve svých textech rád rozkládá linearitu času a namísto dialogů, které by posouvaly děj se omezuje výhradně na co nejvědečtější popis. V Eden a potom nesou funkci popisu dlouhé nedějové scény beze slov (tanec, bloudění, honičky). Chvílemi je film nádherně snímán, je to však žel většinu času ukrutná nuda. (28.11.2010)

Vysokoškolští studenti se scházejí v kavárně Eden, jejíž interiér je koncipován podle obrazů Pieta Modriana. Zde hrají hry, které vždy končí smrtí, ta je však jen fingovaná. Když se objeví tajemný cizinec Duchemin, vše se změní. Až dadaistická hříčka disponuje několika silnými scénami, mezi nimiž je třeba bloudění Violette v tovární hale v přístavu, tanec u ohňů v Tunisku nebo pokus o útěk z vězení. Vidět jen část filmu je stejné, jako byste se podívali na kousek mozaiky velkého barevného okna. Až závěr ukáže, jak vše do sebe, přese všechny zdánlivě snové, nesourodé a halucinační scény, zapadne. Po výtvarné stránce zajímavý film, kdy na příklad nahá žena sestupující po točitých schodech připomene akty Františka Drtikola. Barevné ladění scén jakoby si vzalo inspiraci v obrazech moderních malířů, či v italském giallu. Nahoty není až tak málo, zejména v poslední třetině filmu, avšak není vulgární ani lascivní, některé výjevy jsou přímo krásné. A je zde i krev, protože zabíjením se směrem k závěru nešetří. Samotný konec je ale, jako když otevřete oči, zatřesete hlavou a snažíte se zahnat poslední zbytky snů. Pokud u některých filmů píšu, že nejsou pro každého, pak zde to platí na sto procent. (14.02.2023)

Druhý „slovenský“ film Alaina Robbe-Grilleta mě zklamal. Čekal jsem nový pohled na bludiště, které tak skvěle vystihl v Muži, který lže, a dostalo se mi pouhé hříčky s nudou. Málokteré téma se tak vzpírá umění jako nuda, která vraždila téměř celou druhou polovinu devatenáctého století, a jen vraždění dvou světových válek ochromilo její smrtící moc ve století novém. Přežraná se dnes opět dostává ke slovu a snad proto jsem neodkázal distancovat všechny ty obrazově silné scény. Zůstalo jen u banální alegorie – anatomického atlasu, které kdosi polil červeným inkoustem. (23.12.2022)