Nenávist

Oproti mým očekáváním se z Nenávisti vyloupl podprůměrný horor. Se solidní atmosférou se setkáváme sotva v prvních pár minutách, pak následuje už jen spousta lekaček, které ale ve výsledku nejsou ani z poloviny tak děsivé, jak by mohli být. Zbytek filmu tvoří nekonzistentní směs scén z různých časových období s různými postavami. Výsledek je dost zmatečný, spousta věcí zůstává nevysvětlena, ostatní jsou vysvětleny citelně rušivými scénáristickými berličkami. A samotný závěr mé zklamání už jenom korunoval. (14.09.2006)

Jak já nesnáším tyhle japonské duchařiny:) Zkrátka ty bílé, černovlasé, chrčící, trhavě a nepřirozeně se pohybující kreatury a všude se zjevující děti, jsou vždy zárukou toho, že ať jde o jakýkoliv film, vždy ve mně vyvolávají záplavy děsu a bojím se podívat na obrazovku, pokud tuším jejich příchod na scénu. Jinak také ukázkový podnět k tomu, jaký barák byste si rozhodně neměli nikdy pořizovat. A v tomto "stylu" především. Spousta místností, šaten, vysoké schody a k tomu ty proklaté půdy, z nichž se vždy ozývají podivné zvuky, a často se v nich skrývá děsivé tajemství. Děj má typickou "duchařskou" atmosféru a spoustu, dnes již v rámci žánru, jistě kultovních a strašidelných scén. Sám námět mi však přišel nerozvedený. Velká část filmu se skládá ze "scary moments", jedna lekačka střídá druhou, ale příběh se postupem času jaksi vytrácí. Největší prostor je mu věnován v závěrečných částech, kde se dozvídáme, jaký osud vlastně Kayako a jejího bratra potkal. Kdyby se příběh o oné dívce více propracoval, jednalo by se o téměř dokonalé dílo. (21.03.2011)

Nevím, co více bych měl pro dostavení se strachu ještě udělat. Koukal jsem v absolutní tmě se sluchátky, jak radí POMO a ono vůbec nic. Nesedla mi ani tá čistě japonská verze z roku 2002 a ani tahle. Nechce se mi věřit, že jsou všichni zdejší uživatelé až takový posránci. Čeho se to bojíte? Pár nabarvených šikmookých retošů? Hraje zde samý kokot. Takaši Šimizu je idiot. Udělat remake k vlastnímu filmu už silně idiotismem páchne. Navíc, když k tomu přičtete, že to opět posral. No, uznejte sami. Odpádek. Jinak bych neměl klidné spaní. (07.01.2014)

Tak k smrti tupý a dementný horor som už riadne dlho nevidel. A za normálnych by som ani nevidel, pretože japonské horory a ani ich remaky ma vôbec nelákajú a nebavia. Americké The Grudge malo však jednu výhodu, ktorú pôvodná verzia nemá a nikdy nebude mať - Sarah Michelle Gellar. Ostatne po dopozeraní filmu to bol jediný klad a jediný dôvod, prečo dávam celú jednu hviezdičku. Skutočne som tak idiotský film dlho nevidel. Od prapodstaty - tj. deju, ktorý je zlepenec klišé a trápnych rádoby originálnych post-moderných prímesý ako teória o "vraždiacom hneve", alebo prepájanie s modernými technikami (fakt "originálne volania vraha"). Na to hneď nadviažem s ďalšim záporom a tj. ľakačky, ktoré boli až naivne hlúpe. Chrčanie do telefónu, vlasatá teta s rádoby strašidelným pohľadom, teta s roztrhnutými ústami a čudnou chôdzou, stupaje na zemi, zjavenia len tak z ničoho nič hocikde, ktoré vidí len jedna osoba ... a moje obľubené dve prvky - vaňa plná čiernej vody, ktorú treba vypustiť a najmä chlapec s bielym make-upom, ktorý ak by na mna takto vybehol ako vo filme, asi by som sa začal smiať. Čo sa ostatne stávalo často počas filmu. Bohužiaľ, skvelá SMG nestačí utiahnúť celý film a moja averzia k japonským hororom a remakom bude asi naďalej pokračovať. (12.04.2007)

Horší než kterýkoliv z původních japonských Ju-On dílů. Na tento remake prvního celovečeráku Ju-On: The Grudge (bere samozřejmě i z jiných dílů, ale z tohoto čerpá nejvíce a je annoncován jako jeho remake) jsem se hodně těšil. Proč by se mi stejně, jako v případě The Ring, nemohl líbit remake více než originál? Důvodů, proč se tak nestalo, je několik. Zkrácené lekačky a upravené stěžejní scény. To mně několikrát pěkně nakrklo. Ženská jede výtahem, pak se lekne, zaleze do postele a hned je pod peřinou Kayako atd. Žádné dlouhé napínání, mrazivé čekání na úder paní domácí. Navíc je většina napodobovaných scén horších než u originálu. Vyjímkou je možná jen utržená čelist. Ta scéna se mi líbila více než u prvního TV dílu. Prkenní američtí herci. Gellarka mě zase nepřesvědčila, že je více než podprůměrnou herečkou. Nemluvě o tom, že neumí moc hrát vyděšenou k smrti. Korunu tomu nasazuje pan Raimi, jenž tu roli dostal zřejmě jen z protekce od tatínka. Jak on se tváří, když se k němu plazí Kayako, to je opravdu "hrůza". V házení vyděšených obličejů jsou Asiati jasně nedostižní. Atmosféra. Nemůžu si pomoci, ale film nemá tak nechutně děsivou, depresivní a bezvýchodnou atmosféru jako japonské díly. Po celý film jsem se snad ani jednou nelekl, o husí kůži ani nemluvě. Možná tomu napomohlo i přehnané trhání pohybů Kayako. Nepřišla mi prostě tak děsivá. Na druhou stranu je film mrazivější než většina současné americké produkce. Přílišné vysvětlování a polopatičnost. To je u každého individuální, ale mně více sedí, když film spíše naznačuje a nechává mi prostor pro vlastní představivost. Tak to by snad bylo vše, co bych filmu vytknul. Z mých předešlých slov to vypadá, že se mi The Grudge nelíbil. Líbil, ale japonské díly mi připadají lepší a atmosféričtější. Rozhodně však The Grudge patří mezi to nejlepší, co v rámci horrorového žánru přišlo poslední rok z USA do našich kin. Kdybych film srovnával s japonskými díly, tak by ode mně měl 6/10. Ve srovnání s americkým standardem 8/10. Takže mi vychází 7/10. Ale jelikož první TV Ju-On a Ju-On: The Grudge 2 u mně mají 4 hvězdy a považuji je za podařenější, tak remaku musím dát hvězdy tři. (07.09.2005)