O bílém jadýrku

Jaká bílá víla, když je to Fialová Květa. Člověk těm pohádkám nesmí věřit. Příběh samotný je velmi zajímavý, zvláště tím, že zobrazuje něco, co v pohádkách nebývá tak časté - snahu napravit vlastní chybu. Problém je ovšem hlavní hrdina Marek. Já mám sice rád kladné čestné hrdiny, ale když je to posunuto někam do roviny - musím si vypomoci jezinčiným komentářem - duševní choroby, je to na facku. Tomáš byl podstatně zajímavější osoba, jako někdo, kdo je postavený před morální dilema. Dost tomu chybí závěrečná konfrontace těch dvou. S lepšími dialogy a rozvinutější motivací charakterů by to aspirovalo skoro na maximální hodnocení, takhle váhám mezi třemi a čtyřmi. Nakonec dám čtyři, protože postava Marka si to zaslouží. Jo, měl bych zmínit taky docela podařené kostýmy, ve kterých to Janě Leichtové a Dagmar Čárové (a ostatně i Mileně Dvorské) moc sluší, člověk má pocit, že se ocitl někde v zámku a podzámčí... :) (10.10.2015)

První věc, která mne zaujala, je herecké obsazení. Ne vždy je šťastné obsadit pohádku neznámými či spíše neokoukanými tvářemi. A naopak - nebylo by otravné, kdyby v každé pohádce vystupovali stále jedni a titíž jen proto, aby dosáhla vyšší sledovanosti? Mladí se drží statečně, ačkoli na charisma herecky protřelého Marka Vašuta nemají. Dvorská a Fialová jsou prostě kočky. Věčná pohádková přicmrndávačka Věra Koktová tu povýšila až na zlatníkovu manželku a je škoda, že v pohádkách nedostávala větší prostor. Vodrážka je hnusně zlý. Král v podání Boříka Procházky mi přišel dost amartérský, ke cti mu budiž řečeno, že jeho part nebyl právě nejkošatější. Pleskot skvělý. Pohádka - to je holt pro herce prubířský kámen. Druhá věc, která mi přišla zajímavá, je kompozice. Pokud se věnujete žánru pohádky hlouběji, nenechte si ujít (osvobození princezny je jen vedlejším produktem). Jen si nejsem jista, zda to bylo pro děti přitažlivé natolik, aby vydržely u televizních obrazovek. Je to takové sterilní, bez vtipu, klopýtavé... Také by mne zajímalo, zda děti porozuměly najednou rychle rychle rozuzlenému příběhu. Na studiovou pohádku se vystřídalo poměrně dost kulis (před domem, před chalupou, v lese, u mlýna, u kašny, v zámku..) a kostýmů (jen ty princezniny oblíbené šaty bohužel vypadaly na kameře jako zapraná záclona, škoda). Chudák hodná a bohatá zlatníkova dcerka jde nakonec bydlet s otravně kladným zámeckým pánem do chaloupky v lese. Hmmm. A nakonec bych prosila o vysvětlení, proč výprava při vyjádření přírodních scenérií vždycky používá kupy spadaného listí? To už je kolikátá pohádka, divadelní inscenace nevyjímaje (např. Sen noci svatojánské), kdy bez ohledu na sezonu je "podlaha" plná listí, hnědé listé nad hlavou, hnědé listí vůkol - když se na to zaměříte, vypadá to dost srandovně, jako hřbitovní kvítí. Zaplaťpánbu hudbu dělal Vadim Petrov, takže je to celé laděné do nepřeslazeného optimismu. (07.03.2015)

Ukradený a chalupníkem vychovaný zámecký synek Marek je tak ušlechtilý, až to hraničí s duševní chorobou. Komořího geneticky poznamenaný synek je díky zámecké výchově aspoň chlapec se svědomím. Vidno tedy, že vliv dědičnosti ani prostřední není dobré bagatelizovat. U komořího, který je skutečným padouchem pohádky, tedy evidentně špatný byl genetický základ i výchova. Škoda, že ty dvě cácory, které byly předmětem milostných tužeb jak zámeckého synka tak synka komorníkova, nebyly, byť o generaci mladší, takové kočky jako Bílá víla a zámecká paní. (10.02.2013)

Ona by to nebyla špatná pohádka, kdyby ovšem jedna z hlavních postav nebyla tak rozpolcená. Mladý Marek Vašut - respektive jeho postava na jednu stranu kněžně říká, že se bojí, aby ho Marek nepodvedl, na druhou říká otci, že tomu vlastně nevěří. Vlastně už na začátku se chce násilím zmocnit princezny Johanky a pak dá ztraceného syna zámecké paní zavřít. Pak ovšem otočí a chová se jako dobrý člověk. Je to spíše jako telenovela díky tomu propletenci vztahů a ne jako pohádka. (10.08.2020)

Chvílemi jsem měl pocit, že koukám na Cimrmany. To já jsem tvoje matka. to není tvůj otec. Do toho zlatníkova dcera Markétka, která vypadá jako matka Marka, hlavního hrdiny. Pak je zde nevlastní bratr, a najednou v půlce zjistíme, aniž by k tomu byla jakákoliv nápověda ze začátku příběhu, že i on řeší nějaký problém, a bílé jadýrko by mu helflo. V té chvíli si říkám, že už se může stát cokoliv a scénář mnou, jako divákem, pohrdá, protože vrší cokoliv, co se namane a mohlo by se hodit, aby pohádka nebyla moc krátká. Oproti tomu konec je skutečně nezvládnutý, chybí konfrontace obou bratrů, a otec se tam najednou objevuje, kde je zrovna potřeba. A jak to dopadlo se zlým nevlastním králem?! Kdo dělal kostýmy, by se měl vrátit do školy - tak zbytečně hranaté a přeplácané ženské šaty, které z holek dělaly spíše krabice, jsem už dlouho neviděl. (18.10.2015)