Lidé, mám vás rád!

Demýtizace kultu jedné z největších ikon komunistického režimu Julia Fučíka soustřeďující se především na jeho kultovní knihu Reportáž psaná na oprátce. Tak jako každá doba plodí své mýty, tak vznikala i mytologie komunistická, fixovaná především na padesátá léta. Dokumentaristka Helena Třeštíková navázala na snahu literárního historika Vladimíra Macury (souběžně také autorského kolektivu kolem docenta historie Františka Janáčka), díky níž v roce 1995 v nakladatelství Torst spatřilo světlo světa kritické vydání výše zmíněné Fučíkovy knihy doplněné o dosud zcela neznámé pasáže textu, který poněkud mění její význam a v němž sám Fučík přiznává, že na Gestapu promluvil a komparatistickou metodou porovnala s dobovým propagandistickým celovečerním filmem Jaroslava Balíka Reportáž psaná na oprátce z roku 1961. Významová stavba genese a existence každého uměle vyvolaného mýtu je natolik složitá, že se neodvažuji zaujímat zásadní stanoviska, stejně je tomu i při posuzování etických rovin Fučíkova činu a možného vypovídání při výsleších na Gestapu, soudit není z dnešního pohledu možné. Helena Třeštíková vlastně provádí jakousi televizní synopsi od roku 1995 známých faktů a přidává k nim velmi zajímavé výpovědi očitých pamětníků... Bezesporu záslužný čin, ale něco převratně nového se v něm o samotném Juliu Fučíkovi nedozvíme, demaskován je spíše zvrhlý propagandistický režim...(a to dokonce slovy profesorky Janáčkové i ten dnešní...) a princip mytologizace... Největším přínosem ale jednoznačně zůstává vhled a zasvěcená literární analýza Vladimíra Macury... (01.08.2008)

Bezesporu zajímavý dokument. Julius Fučík byl jen člověk, nikoliv polobůh, kterého z něj vytvořil poválečný totalitní režim. Faktem zůstává, že mu nacisti usekli hlavu a zůstalo tu po něm pozoruhodné literární dílo. Fučíkova osobnost z pohledu jeho současníků a ve světle nejnovějších historických poznatků se jeví o poznání méně tezovitou a plochou, než jak nám ji nabízeli komunističtí mýtotvorci nebo naopak polistopadoví konjukturální bořitelé mýtů. (31.07.2008)

Búranie mýtu o nacistickom väzňovi, ktorý nebol zrejme až tak mlčanlivý, ako tvrdil mýtus. Búranie mýtu vytvoreného v dobe, ktorá už minula. Opentlené dobovými filmami aj dokumentami. Dve starenky vyvracajú lži slovne. Extra presvedčivé to nie je (len na úrovni orálnej histórie, skreslenej mnohoročným odstupom), preto to má asi podtitul esej. Najpresvedčivejšie sú priznania samotného Fučíka v častiach jeho motákov z väzenia, v socialistickom bestselleri do roku 1989 nezverejnených. Ale vďaka i za tento pohľad. Poznámky: Neodpustím si osobnú príhodu z roku 1986. Prišiel za mnou spolužiak a opýtal sa "Vieš, že ten Fučík bol bonzák jak hovado? Všetkých udal, aj to sám priznal, len to komunisti držia v archívoch. Celá tá Reportáž spod šibenice je vymyslená." Ja: "Hej? A odkiaľ to vieš?". A on: "Viem. Nemôžem povedať, naši zakázali.". Nuž tak. Oveľa viac ako od spolužiaka som sa z dokumentu nedozvedel. Druhá poznámka je povzdych. Škoda, že mýty obvykle spochybnia až po odznení éry, pre ktorú boli vymyslené. Pretože, kto by si dnes dovolil třeštíkovsky spochybniť a verejnoprávne odvysielať napríklad havlovský mýtus demokratického disidenta? (01.02.2015)

Balíkův film z roku 1961 jsem viděl, už si netroufnu říct kdy. Berme ho tedy jen jako podmnožinu Reportáže psané na oprátce (už tento název je ojedinělý a pro knihu nejlepším doporučením - reflexe vlastního života jako smrti). A máme ji skutečně brát jako reportáž? Co jsou zde fakta a co fikce, co je tu ideologie a co hagiografie, co je tu logos a co mýtus? dokument Heleny Třeštíkové má poditulek "o jednom mýtu" (nepřipadá mi to případné, nelíbili se mi ani mezititulky a "použití" PhDr. Vladimíra Macury, DrSc. jako jediného tmelícího "prostředku - podtrhuji "jediného", mohly tu zaznít i jiné hlasy, ale zřejmě nebyly povolány). Ale zpět k mýtu: jeho nejvhodnější definici pro tento případ by mohl být názor Alana Wattse (v sedmdesátých a osmdesátých letech pro nás představoval velkým myšlenkový potenciál): "„Obraz, prostřednictvím kterého se snažíme dát světu význam“. Obsahem mýtu jsou většinou konání mýtických bytostí. Byl jednou z nich i Julius Fučík? Pokud nebyl, musíme mu přiznat lidské vlastnosti (včetně básnické licence), ale především to, že podcenil mašinerii Gestapa a přecenil svou vlastní sílu. Důležitým předmětem pátrání dokumentu jsou dějiny Reportáže, včetně textových úprav (nevěřím, že by je dělala sama Gusta) a kultu Julia Fučíka. Zdá se, že Helena Třeštíková vypátrala všechno potřebné, film končí smířlivým rozsudkem a není třeba už nic dodávat, natož proces obnovovat. Budiž tomu tak! Přesto však bude Julius Fučík (lidově Julda Fulda) vždy patřit k "největším Čechům".... Nicméně svoji poznámku neukončím slovy "Lidé, mám vás rád... bděte!", ale skutečnými závěrečnými slovy dokumentu: "Mějte se hezky! Ať se vám to podaří!" (29.01.2017)

Rozporuplná Fučíkova osobnost (dodneška se jen obtížně hledá odpověď na otázku, zda knihy typu V ZEMI, KDE ZÍTRA ZNAMENÁ VČERA vznikaly jako produkt vědomé lži nebo naopak fatální ideologické intoxikace) vstoupila do dějin zmýtizovanou knihou REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE prozrazující mimořádně silné autorovo literární nadání. V jednom ze svých nejlepších publicistických pořadů Helena Třeštíková dokázala zachovat vyrovnanost pohledu, prokázala vůli sledovat fakta a skutečnosti byť sebenepohodlnější a současně beze zbytku potvrdila ten druh výhrad, které vůči Fučíkovi zastávali poměrně početní členové ilegální protektorátní KSČ typu Josefa Smrkovského nebo ve filmu vypovídající Rivy Krieglové. Pro mne osobně se zprostředkovaně stal zdrojem překvapení další zatím ne zcela ověřený - a předlistopadovým režimem zřejmě záměrně tajený - fakt, že dříve než komunistou byl mladičký Fučík několik měsíců sociálním demokratem (podobně jako v této fázi svého života např. Jaroslav Seifert). Odborná i umělecká kvalita filmu ho podle mého názoru opravňuje pro uvedení na DVD nosiče. (31.07.2008)