Nikdy nezemřeme

Veřejnost, která na přelomu 80. a 90. let 20. století vyčítala maďarské kinematografii „uvíznutí" v „nudných" artfilmech, které se hrály v prázdných kinosálech, uvítala Koltaiovu explozivní a malebnou crazy comedii nejen jako filmovou událost, ale také jako tolik očekávané znovuzrození kvalitní maďarské komerční kinematografie (neboli mainstreamu), jíž, jak se zdálo, byl snímek předzvěstí. A v tomto ohledu se veřejnost nemýlila. Maďarsko bylo skutečně jednou z prvních zemí bývalého socialistického bloku, kde se navzdory všem potížím spojeným s přechodem k tržní ekonomice začalo skoro vzápětí po pádu komunismu pracovat na vytvoření a upevňování hlavního filmového proudu. Koltai, který těží jednak z vlastní zkušenosti (příběh je částečně autobiografický) a jednak ze své herecké popularity, hraje strejdu Gyulu (ve filmu též Gyuszi/Juicy jako „šťavnatý" nebo „pikantní") s kabaretní vervou a skutečně „šťavnatým" humorem. Tato postava je ovšem v očích všech rodičů dokonalým ztělesněním „špatného vzoru" pro jejich dospívající děti: hodně pije, je to velký sukničkář a vůbec požitkář, při každé příležitosti se potřebuje předvádět, nemá pevné zaměstnání (živí se jako výrobce dřevených ramínek), toulá se po městech a vesnicích (aby mohl ramínka prodávat), rád sází na koně a hlavně - láká svého nezkušeného sedmnáctiletého synovce Imiho na cestu „za srandou, chlastem a ženskejma". Navzdory tomu všemu má strejda Gyuszi, o němž se občas psalo jako o „maďarském Zorbovi", přece jen poměrně zranitelnou a sentimentální duši, čímž postava nabývá na autentičnosti a komplexnosti. V souvislosti s něžným humorem a sentimentálním rozměrem celého příběhu (spojenému s nostalgií autorových vzpomínek, ale také s postavou strejdy Gyusziho) byl Koltai přirovnáván k Menzelovi. Maďarskému filmaři ale do jisté míry schází jemnost, smysl pro detail a schopnost citlivého pozorování společnosti, čímž se proslavil autor filmových Perliček na dně. Jak lze předpokládat, strýcův a synovcův společný výlet se stává nejen Imiho iniciační cestou, ale také výbornou narativní záminkou k prezentaci maďarského venkovského a maloměšťáckého prostředí v 60. letech, avšak trochu jinak než jak ho známe ze snímků Jancsóa, Szabóa a Mészárosové: policisté malebného „ramínkáře" sice pronásledují, z měst a obcí vyhánějí a občas i bijí (jsme přece jen v komunistickém státě), nicméně postavy projevují obrovskou energii, optimismus a živelnost a umějí si užívat života se vším všudy. Tento snímek se v roce 1994 promítal v rámci informativní sekce MFF v Karlových Varech a téhož roku soutěžil na MFF v Bogotě. (Letní filmová škola)