Ahoj, tajtrlíku!

Atmosféra noční chudé arabské Paříže je působivá. 1) 49letý scénárista a režisér Claude Berri (jindy též herec a producent) si splnil svou touhu udělat film noir a povedlo se mu to na výbornou. 2) Známý komik 39letý Coluche (pumpař Lambert) a jeho filmový partner 30letý Richard Anconina (drogový dealer Bensoussan) hráli neobyčejně přesvědčivě a jejich scény mám před očima i týdny po zhlédnutí filmu. I 43letý hudebník a básník Philippe Léotard (inspektor Bauer) mě zaujal obličejem i rolí. 3) Inu, jak říká Lambert: Je suis capable du meilleur et du pire, mais dans le pire, c'est moi le meilleur. (Jsem schopen nejlepšího i nejhoršího, ale v tom nejhorším jsem nejlepší.) (19.08.2016)

Že čeština má málo podstatných jmen je fakt, a že je třeba rozširovat slovní zásobu, také. Ale proč přebírat jen z angličtiny. Převezměme francouzské označení (muže) "patin" a počeštěme ho třeba jako "paťák" - nikoli "parťák" (navíc je tam implicitně obsažena vlastnost, že není už kam jít, táhnout, prostě pat). Navíc toto slovo skvěle definoval Pierre Louÿs ve své knize "Femme et le patin", kde proti sobě stojí žena a paťák (čeština by pro něj musela volit jeden z nejméně tuctu významů... tak proč?)... Nebo nejsem zcela na správné stopě? Patin j zřejmě starší významový tvar slova "pantin". Ale Pantin je také obec v Île-de-France (východně od Paříže) - to by chtělo upřesnit. Claude Berri ale stejně pojem paťáka rozšiřuje, zde už se nejedná o paťáka Louÿsova nebo Buñuelova, jehož bytí je podmíněno vztahem k ženám, tedy k ženě; Lambertův cit je zde opětován, i když ne ženou. A tak jak se film vyvíjí, mohu paťáka dále upřesňovat, až přijdu na to, že paťákem jsem já sám - tak jako Gustave Flaubert je paní Bovaryová. Pozn. 1: Smrtí syna umírá otec. Pozn. 2: Skvělá detektivka. (28.11.2017)

Vážně mě nenapadá vůbec nic, co bych mohl tomuto filmu ověnčeného ve své době hned 5ti Césary a spoustou dalších nominací vytknout. Ale když si odmyslím výkony Colucheho a Léotarda + ještě skvělou kameru, tak mě rovněž nenapadá ani nic, díky čemuž bych mohl býti nadšen. Ahoj, tajtrlíku! má v sobě cosi, proč se od toho, když vás snímek zaujme, skoro neodkážete odtrhout, příběh s klasickou schémou o kruté vraždě a ještě krutější pomstě má v sobě určitou sílu, ale zároveň mi ten film byl skoro vším... lidově řečeno protivný. Motorky, punk a noční kluby jdou mimo mě prakticky stejně jako ty drogy a mafie a ač mi osamělý Lambert ctící přátelské pouto až za hrob a zákon sympatickou postavou i mohl být, netuším, zda ho Berri nebo Coluche jako sympatickou postavou vyobrazit chtěli, neboť mimo scény, kdy dokázal tento alkoholem propadlý drsňák projevit ke svému společníkovi z podsvětí i kousek něhy, na mě působil spíše rozporuplným, někdy rovněž až lehce odpudivým dojmem. Mno, a když si někdo jako vyzvánění budíku nastaví děsivý výkřik, cosi to dokonale naznačuje o jeho duševním stavu. *** Z tohoto filmu mám velmi podobné pocity, jaké jsem měl i ze Scorseseho Taxikáře, občasné záchvěvy znudění jsou tu podobně záhy kompenzovány pro změnu pasážemi vyvolávající svým odporem až pachuť ke vracení a já tomu přes nesporné kvality a dobrou atmosféru nedokážu přijít na chuť. Tvorbu Claude Berriho začínám mít na základě posledně viděných filmů dost rád, i tenhle ve mě cosi zanechal, ale úplně můj šálek kávy to nebyl. [70%] (20.12.2021)

Ještě, že jsem nevybíral podle názvu filmu - to bych asi nedal a připravil bych se o skvělé představení Coluche v roli mlčenlivého mstitele. Přitom jsem měl na začátku tendence to vypnout - Bosoussan se tam tak poflakoval, kamera nic moc, Coluche si vařil kafe na vařiči, ale tak po 20ti minutách to začalo sypat a až do konce to nepřestalo. Samozřejmě jsem věděl, jak to dopadne a přál jsem si, aby to tomu nesourodému páru nakonec vyšlo. Nevyšlo, ale tak to má přece být. (12.03.2016)

Z šedi osmdesátkových filmů se vyloupl tento klenot. Jeho leitmotivem je osamělost, oproštění se od citů jako jistá forma sebeobrany a nutnost přežít do dalšího dne. Do života všech zúčastněných nějakým způsobem zasáhnou drogy, ale jejich role je marginální, tvoří pouze pojítko mezi zavrženci osudu. Lambert zosobňuje všechna možná traumata expirace hnutí hippies podtržená brutálním odchodem Lennona. Osmdesátky vyprázdněné mravně, kulturně, modlící se ke zlatému teleti a snažící se problémy schovávat pod koberec se teprve rozbíhaly a mnozí filmaři se snažili zalarmovat své diváky podléhající konzumu, aby přestali zavírat oči před problémy své doby. Tchao pantin neburcuje potoky krve, jen ukazuje odvrácenou tvář. Město jako stoka, šedé a špinavé, bez zářících neonů, bez půvabu, jen plné násilí. A jím po smrti svého jediného přítele prochází osamělý mstitel, vzdává hold všem svým předchůdcům a možná i vybízí k následování. Jednou z nejzajímavějších postav snímku je Léotardův vyhořelý policista, člověk ochotný akceptovat i hrdelní zločin, bude-li jeho benefitem méně násilí v ulicích. Toho násilí, proti kterému dlouho marně bojuje, neboť má ruce svázané zákony. A tak vlastně i malinko závidí svému bývalému kolegovi, který již na zákon dávno rezignoval. (31.07.2022)