Deux hommes dans Manhattan

Niekedy neostáva nič než opiť sa sám v prázdnom bare, zatiaľ čo jazzová kapela hrá len pre mňa. Potom vyjdem na ulicu, kde už sa objaví svitanie. Zahodím spomienky do kanála, pretože aj tak by mi nikto neveril všetky tie bordely a kabarety, kde sa vydávajú novinári po stopách diplomata. To sa môže stať len v betónovej džungli. V meste svetiel, v ktorom, keď vstanem od milenky, nahradím prázdne miesto v posteli fľašou alkoholu, pretože ju nechcem sklamať, keď bude šmátrať po troche tepla. Bonjour, bonsoir. (30.03.2024)

Pan Jean-Pierre Melville už u mě své místo má, po filmech Druhý dech, Samuraj, Armáda stínů, Osudový kruh ho mám zapsaného jako režiséra, se kterým si rozumím a on to se mnou prostě umí.. Tedy i dnes večer si mě povodil, atmosféra nočního Manhattanu je podmanivá, dva muži (novinář a fotograf) proplouvají městem za doprovodu nádherné hudby a hledají zmizelého delegáta.. Závěr mi vyloudil na tváři úsměv a to se taky počítá, takže ode mne krásné čtyři hvězdy.. (30.03.2024)

Na Melvilla poměrně slabý námět. Ale tím zápory končí. Tohle byl jediný film, ve kterém si Melville zahrál hlavní roli. A dlužno dodat, že ji zahrál výborně. Dobové kritiky se předháněly v radikálnosti názoru. Jedny film zatracovaly pro jednoduchý scénář, druhé ho adorovaly za noční Manhattan. Já byla velmi spokojená s obojím. Melville miloval noir a tohle bylo jeho vyznání tomuto žánru. Pomalu plynoucí drama dvou novinářů hledajících pravdu o vysoce postaveném politikovi. Na Melvilla je v tomto snímku nezvykle hravá kamera. A nehraje si jen ona. Jeden z nejvážnějších režisérů všech dob se zde rozhodl vymanit ze své škatulky se vším všudy. A tak jsou Dva muži na Manhattanu ozvláštněni lehkým humorem, který asi nejlépe rámuje Melvillův ironicky pozvednutý koutek úst. Melvillovy filmy mají ve zvyku končit tragédií, ale na Manhattanu je i ten konec hravý. Záběr na Grasseta odcházejícího od kanálu za zvuků skvělé hudby si promptně zařazuji do šuplíku „Oblíbené scény." (26.05.2014)

I přes mé relativně nízké hodnocení jsem si na filmu našla plno pozitiv. Příjemná atmosféra, pěkná stylová hudba, ústřední dvojice kamarádů velice sympatická, takřka celý film odehrávající se pod rouškou noci, neonů a dýmu... Ovšem příběh samotný mne moc neoslovil, přišel mi neslaný nemastný. Závěr navzdory zdejším ovacím též žádná hitparáda. Holt není pokaždé posvícení. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta, cyklus "Francouzský krimi-noir speciál"/ (10.03.2024)

Většina filmů, které jsem od Jeana-Pierra Melvilla viděl, znamela pro mě silný zážitek s často magicky uhrančivou atmosférou. Teprve včera jsem se díky přípravě medailonku o JP Melvillovi pro kolegu do Kalendária začetl a hlavně zadíval na YT do řádky dobových rozhovorů s panem režisérem a zjistil jsem, že mě baví svébytného Melvilla i poslouchat a číst, včetně zajímavých postojů k filmařině proti proudu. Večer jsem si pustil Dva muže v Manhattanu a tedy skláním před mistrem klobouk ještě jednou (kéž by byl přímo bílý, jaký si pan Melville na veřejnosti tak rád a často nasazoval :-)), protože mě tentokrát dokázal zaujmout a přikovat do křesla i jako herec v hlavní roli. Vidět ho takto hrát je raritní, nicméně oplýval pro mě silným charismatem nezaměnitelné osobnosti a člověka, u nějž jsem měl brzy pocit, že se ocitám ve společnosti starého známého. Okamžitě mě vtáhla i atmosféra půlnočního New Yorku v příjemně nezávislé režii a s vyprávěním z pohledu dvojice charakterově rozdílných francouzských novinářů v americké metropole. Příběh skvěle gradoval i do okamžiků, v nichž proplouval do různých nálad: od hravosti se samotným „osamělým vlkem“ Melvillem na plátně, přes tajuplnost jízd autem po nočních silnicích nebo krásně zádumčivé blues v opuštěném půlnočním baru k závěru. Mám rád filmy z novinářského prostředí a samozřejmě i filmy pana Melvilla a tímhle svým výsostně autorským počinem mě rozhodně nezklamal. [90%] (20.10.2023)