Uzak
Distant
Režie:
Nuri Bilge CeylanScénář:
Nuri Bilge CeylanKamera:
Nuri Bilge CeylanHrají:
Muzaffer Özdemir, Mehmet Emin Toprak, Zuhal Gencer Erkaya, Nazan Kesal, Feridun Koç, Fatma Ceylan, Ebru Ceylan, Bahattin Serter, Arif Asçi, Nazli Aydin (více)Obsahy(1)
Pastorální symfonie, kterou režisér zahájil svým snímkem Malé město a v níž pokračoval Májovými oblaky, se ve třetí části komplikuje s příchodem hrdiny do velkoměsta. Energický mladík, který procházel prvními dvěma filmy, se po neúspěšných zkouškách na univerzitě dostává do Istanbulu, aniž by se dokázal oprostit od svého denního snění a najít si práci. Stává se ne zcela zvaným hostem v bytě svého příbuzného, intelektuálního a přitom múzického muže, který se na rozdíl od něj v metropoli dokázal prosadit. Mladík se oddá svým plánům na získání místa na lodi, která ho odveze do jiných zemí a vzdálených míst Nuri Bilge Ceylan popisuje s velkou mírou autenticity nejen vztahy obou mužů uvnitř malého bytu, ale i ulice města či námořnickou hospůdku v přístavu Vzdálený je snímek, který divákovi poskytuje možnost ztotožnění se s oběma postavami. Po konfrontaci s detaily, například když příbuzný sleduje na videu porno a rychle přepne na Tarkovského, aby nebyl přistižen, či s bezděčným a přitom krutě výmluvným lovem mouchy můžeme konstatovat, že tématem snímku je sám život. Vzdálený je dílo, které režisér nechal projít přes filtr svých vlastních vzpomínek a zážitků. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (27)
Začínám si myslet, že turecká a íránská kinematografie jsou perla vedle perly. Ještě stále si tu režiséři vyhrají s detailními záběry kamery a scénáři, které mají -- někdy i velmi málo slovy -- co říct a hlavně jdou ve znázorňovaných problémech často až na dřeň, aniž by se snažily z diváka ždímat slzy. K takovým filmovým počinům patří i Vzdálený, kdy se nejedná tolik o fyzickou vzdálenost od své rodné vesnice, jako o psychickou vzdálenost od svých vesnických kořenů. Hlavní hrdina je v podobě krátkodobého nájemníka, jímž je muž z jeho rodné vesnice, konfrontován s myšlením, před nímž možná sám před časem unikl do Istanbulu, aby se zde věnoval své fotografické kariéře. Městský způsob života v něm zřejmě umocnil již vrozené samotářské až egoistické sklony. Tatam je určitý pocit vesnické komunitní sounáležitosti. Jeho host už není bohem do domu, leč břemenem... Možno zhlédnout zde: http://www.youtube.com/watch?v=uK9LE7SU5hg&list=PL96368C91CAF4354A&index=3&feature=plpp_video ()
K tomuhle není co dodat. Brilantní fotogenická meditace nad osamělostí, bezvýchodností a uzavřeností. Film do poslední vteřiny prosycený beznadějnou krásou samoty. Absolutno, po jehož shlédnutí jsem zakusil pocit naprostého naplnění, Kdyby tohle měl být poslední film, co jsem kdy viděl, jsem plně spokojený. ()
Podobně jako v pozdějším autobiografickém snímku Klima, také ve Vzdáleném režisér N. B. Ceylan vytváří spojení se svým soukromím. Ceylan tento film natáčel u sebe doma a do menších hereckých úloh obsadil vlastní rodinné příslušníky. Mohlo by se také zdát, že se tu vydal cestou důsledného realismu – životní epizodu nevzdělaného vesničana Yusufa, který ve městě nachází dočasný azyl u svého příbuzného, rezignovaného intelektuála Mahmuta, režisér snímá převážně v celcích a zdůrazňuje drobné, zdánlivě nepodstatné všední chvíle. Střet městského a venkovského, potažmo vzdělaneckého a prostého, tu však nemá jen sociální konotace, ale nabývá povahu širší reflexe vztahu mezi uměním a realitou. Industriálně půvabné, dlouhé záběry zasněženého istanbulského přístavu, stejně jako dechberoucí výjevy turecké krajiny, evokují scény z díla Andreje Tarkovského a dalších velikánů poetického filmu, ovšem znavený fotograf Mahmut už nemá chuť v nich tuto krásu vidět a zachycovat ji – místo toho na videu znuděně sleduje Stalkera, a když se nikdo nedívá, radši si pustí porno. ()
Ono to je tak. Turecko sa dá považovať za pomerne exotické miesto a destináciu. Určite tam chodí kvantum ľudí na dovolenky a nevie si to vynachváliť. Alebo na to nadáva ako som to robil ja, keď som tam bol. Ceylan ale neukazuje Turecko ako zaujímavú destináciu plnú zaujímavých osudov. Vyhýba sa náboženstvu, politike aj tradičnému spôsobu života. To na čom Ceylan stavia svoje filmy je konflikt mestského a dedinského z pohľadu rodiny ako tradičnej väzby. Je sebareflexívny a odkazuje na svoje vlastné filmy. Muzaffer sa tak stáva režisérovým alter egom - na stene mu visí plagát filmu Koza, čo bola Ceylanova prvotina. Uzak uzatvára jednu etapu režisérovej tvorby. Táto quatrológia pojednáva o osudoch jednej rodiny a ich vzájomného odcudzenia. Hlavné mesto je rovnaké ako naša Bratislava, alebo susedná Praha. Vyzerá pekne, keď sneží, ale inak je šedivá, plná šedivých osudov a tichých drám. Ceylan nielenže vytvára dokonalý obraz súčasného človeka uväzneného v mnohých klietkach spoločnosti, ale zároveň je tichým pozorovateľom toho krásneho čo sa vytráca a toho všedného čo pretrvá. Pekné uzatvorenie, ktoré ostatné diely neprevyšuje, ani nie je od nich horšie. Len ich krásne dopĺňa a ukončuje. ()
Tento komorný príbeh odohrávajúci sa v Istanbule, odkrýva jeho úplne inú tvár na akú sme zvyknutý. Toto mesto na hrane západu a východu je stretom sekularizovaného odosobneného pragmatického osobnou spotrebou naplneného života Európy a tradícii východu. Práve tu sa stretávajú dvaja bratia, ktorý sú si navzájom cudzí a nič na tom nezmení ani spoločné bývanie v byte staršieho z nich. Práve naopak. Ten je po rozchode s manželkou zvyknutý na život v samote a úplnej sebestačnosti, kedy ktokoľvek iný predstavuje len zbytočnú a akútnu záťaž. Tú zhmotňuje práve samozvane sa k nemu nasťahujúci mladší brat z vidieku, ktorý prichádza do Istanbulu za vidinou práce v období stále spomínanej ekonomickej krízy. Stáva sa tu však len ďalším anonymným členom skupiny vyvrheľov, ktorý sem očividne nezapadajú. S postupom času sa vzťah bratov čím ďalej viac zhoršuje a mi sme ponechaný v úlohe pozorovateľov klaustrofobickej atmosféry bytu s hromadiacimi sa vzájomnými antipatiami. Istanbul v zime je chladným a bezútešným mestom, ktoré skôr pripomína pochmúrnu metropolu niektorých zo Severských krajín ako exotické Turecko. Dokonale ale zároveň ladí so stavom vzťahov oboch bratov. Taktiež tu Ceylan používa viaceré odkazy na tvorbu Andreja Tarkovskeho, ktorý tu naberá úlohu určitého latentne prítomného symbolu dávno zanechaných ideálov, ktoré zostali pre oboch bratov, najmä toho staršieho, nenaplnené a zároveň odhaľuje jeho zlyhanie v osobnom ako aj profesionálnom živote. To s akou malou hŕstkou a aj to útržkovitých dialógov si Ceylan vystačí je priam fascinujúce. Dokáže ale zároveň vyjadrovať i tie najskrytejšie emócie, ktoré zvnútra trýznia postavy. 4,5* ()
Reklama