Ballo a tre passi
Three Steps Dancing
Obsahy(1)
Šestadvacet let po nezapomenutelném filmu Padre padrone nás tento režijní debut opět zavede na Sardinii. Kamenitá, suchá pastviště, hory a moře, malá městečka a chudé vesnice; přes zjevný postup civilizace a vzkvétající turismus lze stále rozeznat vše, o čem tehdy vyprávěli bratři Tavianiové. Čtyři povídky jsou spojeny se čtyřmi ročními obdobími a čtyřmi etapami lidského života, od dětství až po poslední vydechnutí. Postavy volně přecházejí z jedné povídky do druhé a zároveň každá povídka má svého hrdinu, prožívajícího právě svůj "výjimečný den": malý Andrea poprvé spatří moře, ovčák Michele je obdarován prvním milostným zážitkem, mladá jeptiška je očarována spontaneitou a bohatostí sku-tečnosti za zdmi kláštera a stařec se potká se smrtí v den, kdy se těšil na docela jinou schůzku... Režie se vyhýbá efektním umělým zápletkám a snaží se proniknout do atmosféry okamžiku a především do světa ostrovanů - drsného, opravdového, přes vnější nepřístup-nost plného hlubokých citů a osamělosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (1)
Italský umělecký film se snaží zachytit ve čtyřech povídkách (rozdělenými „originálně“ do čtyř ročních období) člověka v různých fázích života, který v daný moment prochází nějakým významným okamžikem. Jenže stosedmiminutový film utíká pomaleji než šnek s obrnou. Nelze upřít, že měl režisér Mereu celou řadu zajímavých nápadů. Tanec na tři doby je vlastně opravdu jen dlouhým pásmem na sebe násilně nastrkaných momentů, které autora napadly a místo, aby je rozvedl do nějakého smysluplného celku, chrlí je na diváka bez ladu a skladu jeden za druhým, takže ve výsledku všechny čtyři povídky působí jako potenciálně poutavé příhody, které by ale potřebovaly radikálně přepsat, překopat a přetočit. Nikde nezačínají, nikde nekončí, prostě jsou... najednou se objevíme v prostředí „někoho“, s kým jsme se nikdy dříve nesetkali, nic o něm nevíme a ani se nic nedozvíme, ale který zkrátka je a něco dělá. Postavy filmu mají do opravdových lidí na míle daleko a jsou jen figurkami, kterými režisér posunuje, aby se na plátně objevila situace, která mu přijde zajímavá, ale už se netrápí fakty, zda se do filmu a k hrdinovi hodí. Jeho snímek nakonec ze všeho nejvíc připomíná nesourodý guláš, který nedrží pohromadě, o nikom nevypovídá a nevypráví žádný skutečný příběh. A jedna silná scéna, v níž alespoň pro jednou moment rozvědl v celou gradující situaci, kdy jsme skutečně zvědaví, jak to celé skončí, takřka dvouhodinový film skutečně nezachrání. ()
Galerie (2)
