Chladné světlo

Zaujal mě Ingvar Eggert Sigurrðsson na plakátě. Zaujal mě příběh a zaujalo mě především to, že tenhle film má na svědomí především islandská produkce. Zaujalo mě to ale zřejmě proto, aby mě výsledný dojem maximálně zklamal. Aby mě zklamal Ingvar, ale i příběh a jeho průběh. Jediné, co tak na filmu zbylo, je samotná krajina, která je prostě a jednoduše nezaměnitelná. (10.12.2014)

Zvláštní, pomalý film, kterému hodně škodí flashbacky do dětství hlavního pahrdiny, které jsou sice lehce zajímavé, ale ve své podstatě dost nudné, což vadí nejen z důvodu nudných scén, ale i kvůli tomu, že na nich z velké části stojí i výsledná (byť předvidatelná) pointa. Obrovská škoda je, že v druhé půlce tvůrci z nějakého důvodu téměř vypustí kresbu, která dodávala (spolu s klavírním doprovodem, fjordy a jednou výjimečně monumentálně se tyčící horou) celému filmu prazvláštní, zajímavou atmosféru, jenže, bohužel, jak se tahle atmosféra vytrácela, vytrácela se z celého Kaldaljós i zajímavost a... A tak vůbec. (15.04.2014)

Z takovýchto šourajících se odkrývání traumat let minulých mi otráveně vybuchují žaludeční vředy. Sám nevím, jaké strašlivé chemické procesy mi musely bublat v mozku, aby přišly s nápadem podívat se na snímek tohoto ražení, ale buďte si jisti, že jsem je řádně pokáral malíčkem skrz levé ucho. Technická stránka je jako obvykle seversky precizní, zato příběh se táhne jako mývalí vnitřnosti po varlatech zoofila a obě časové linie ve mně vyvolaly nanejvýš multidimenzionální zhnusení. Do toho všeho přichází hlavní hrdina s ksichtem yettiho po koupeli v radiaci a aby toho nebylo málo, tak si jeho mladší já střihl jeho neméně držkově nesouměrný synátor. Imaginární filmový kotouč polévám benzínem a s podlým úšklebkem škrtám sirkou. (02.09.2013)

Kdybych měla shrnout pocity z filmu, tak byly roztříštěné jak vlny o skály v islandském fjordu. A to přitom miluju severské filmy, jen s tím Islandem vedu neustále urputný boj. Celý příběh byl předložen formou prolínáním dvou časových rovin, což mně normálně vůbec nevadí, ale tady mně to nějak nesedlo a navíc byly některé momenty až moc absurdní. SPOILER: scéna kdy jde Grímur se sestrou na návštěvu k Álmúr, silně připomínala Jeníčka a Mařenku v perníkové chaloupce. To jsem nepřekousla - KONEC SPOILERU. Nepřirozenost některých hereckých projevů tomu také moc nepřidala a tak sice se smutkem, ale víc než trojka to nebude. (11.03.2013)

Podivné, jak si osud dovede pohrávat s našimi životy. Vše, co Grímur prožil během svého dětství, a co si archivoval na svých lehce surrealistických kresbách, se projikovalo do jeho příštího života a determinovalo jeho chování. Na filmu je jasně vidět, jak se v našich životních postojích zračí dílem genetická predisposice, dílem pak vnější vlivy. Tragické peripetie, kterým byl vystaven v mladém věku, způsobily jeho poněkud bázlivé vystupování ve věku pozdějším. Svému osudu se však vzepřel a dveře za svou minulostí nakonec zavřel. (04.04.2011)