Clair de femme
Chiaro di donna
Womanlight
Režie:
Costa-GavrasScénář:
Costa-GavrasKamera:
Ricardo AronovichHudba:
Jean MusyHrají:
Yves Montand, Romy Schneider, Romolo Valli, Lila Kedrova, Heinz Bennent, Roberto Benigni, Catherine Allégret, François Perrot, Daniel Mesguich (více)Obsahy(1)
Na pařížské ulici se náhodně potkávají dva osamělí lidé, kteří hledají v životě oporu a útěchu. Lydia i Michel trpí ztrátou svých nejbližších a jen těžko hledají smysl dalšího života. Samotu a bolest odkrývají jeden před druhým jen postupně, vzájemně se vzdalují a opět přibližují, zatím neschopni vzkřísit v sobě jakýkoliv cit nebo naději.
Koprodukční melodrama režiséra Costy-Gavrase je především koncertem dvou velkých hereckých osobností, Romy Schneiderové a Yvese Montanda.
(šubelinka)
Videa (1)
Recenze (29)
Dva lidé zlomení tragickými událostmi, plni bolesti, smutku, zoufalství a beznaděje, kteří se náhodně setkávají a přožívají spolu den a noc. Naleznou pochopení a snad i trochu útěchy a opory v bolesti toho druhého. A to něco malé v dálce, to je světlo naděje, že snad někdy je možné tento kus života překlenout a zkusit zase dál žít. Upřímě jsem byl místy dojat, snad proto, že jsem excelujícím Yvesu Montandovi a Romy Schneider věřil každé slovo a každý výraz a nic z toho nebylo prázdné ani falešně patetické. ()
Niektoré z psychosomatických teórií vychádzajú z priblíženia neznámych ľudí na základe ich vnútorného nastavenia. Z tohto pohľadu sa film mohol volať aj "Stretnutie zúfalcov". Prekonávajú utrpenie, stratu z odchodu blízkych, či blížiacu sa smrť. Muž, žena a v ich tieni neustále prítomný opilec a zvierací artista v jednej osobe. Každý z náhodne sa zrodiaceho páru sa snaží priblížiť k tomu druhému. Raz ako blízki priatelia za chvíľu zase ako milenci. Ich postoje sú dané nielen náhle vzplanúcou láskou, neistotou búrajúcou nastavené hranice dobrovoľne zvolenej samoty a do značnej miery aj potrebou poskytnúť milosrdenstvo trpiacemu. Žena v závere však správne podotýka niečo v tom zmysle, že rodiaci sa vzťah nevychádzal v tomto prípade ani tak zo znalosti pováh, ale len z povahy danej prežívanou bolesťou a utrpením a z poskytnutého súcitu. Tento film vo mne dozrieva. Najprv som ho posunul do trojhviezdičkovej úrovne, najmä z dôvodu takého ťažkého dumania plného ultravážnych tvárí a dialógov, avšak ako reflexiu rozpadnutých partnerstiev v neskoršom strednom veku/ po štyridsiatke a hľadajúcich si adekvátnu náhradu, ktorá už má tiež veľa za sebou je to celkom fajn. Pachuť trochu nasilu naimplantovanej ťažoby síce ostáva, ale pozrieť sa to oddá. Ba i opakovane. ()
Dva osamělí lidé se srazí na jedné křižovatce, on přišel právě o vztah se svou jedinou láskou, ona před nedávnem o dva nemilovanější lidi najednou a tragicky... Skvělý "duel" silných osobností, které potřebují, zoufale potřebují druhého člověka, který by jim pomohl zapomenout a překlenout hrůzu samoty na konci středního věku... Silný příběh. ()
Tenhle film mě nejdříve citově rozšlapal, ale bylo mu to málo, tak mě smotal do ruličky a tu ještě skopal se schodů. Až jsem vypadla na ulici a přejelo mě hodně aut, mezi nimi určitě i plno plně naložených kamionů. Když se vymačkává citrón, zbude v něm víc šťávy, než ve mě nyní. Krásný film o lidství, který už asi nikdy nikdo nenatočí. ()
Galerie (15)
Photo © Arte Éditions
Zajímavosti (4)
- Adaptace románu Světlo ženy (Clair de femme, 1977) Romaina Garyho. Český překlad vyšel nově v roce 2018. (NinadeL)
- Autor předlohy filmu Romain Gary se v sedmdesátých letech, když představoval své dílo tisku, vyjádřil slovy: "Je to právě padesát let, co se mluví o krizi hodnot. Přesto existuje stále jedna hodnota, skutečně živá, kterou žádný sarkasmus, intelektuální terorismus, žádná podvratná činnost nedokázaly poškodit: a sice manželství. Tady chápu muže, který žije se ženou, i ženu, která žije s mužem." (Rosalinda)
- Pierre Gamet získal v roce 1979 cenu César za nejlepší zvuk. (Terva)
Film Světlo ženy je nejniternějším dramatem lidské existence. Costa-Gavras sice neměl s podobnou tématikou předchozí zkušenosti, přesto stvořil podle knižní předlohy Romaina Garyho pozoruhodné filmové dílo. Kniha i film dokáží s jemnou citlivostí skloubit drama s humorem a na scénáři se podílel, mimo jiné, i Milan Kundera. Světlo ženy nechává nahlédnout do složitých struktur vnitřních světů, přičemž okolní prostředí má velmi omezené možnosti do nich vstoupit a narušit jejich prožitky bolesti a úzkostné stavy strachů a zoufalství. Nesnadný proces smíření se se ztrátou nejbližších nemá svůj pevně vymezený čas a vehementně brání svůj čistě unikátní smutek. Osamělost se utkává se strachem, žene se vpřed a zbaběle utíká ve strachu ze správné cesty a opětovné bolesti, do všeho se promítají i pocity viny, ublížení a marnosti. Bojový tanec Thanata s Érotem je plný zvratů a odboček, vedoucí ke světlu i do tmy, Éros je nadějí, potřebou a podstatou, Thanatos je úzkostí, přirozeností a vírou. Život a smrt, láska a osamělost, naplnění a prázdnota, niterné hodnoty ztratily orientaci svého směru a zmateně hledají nějakou další cestu k plnohodnotnému pokračování života. Hlavním prostředkem v posmutnělé poutí vnitřním světem je Michel Follin (pozoruhodný Yves Montand), muž s velmi čerstvou intimní bolestí. Panický strach z náhlé osamělosti a závažné nabourání niterného pocitu intimního štěstí dychtivě uhání v dobré víře pokračování naplnění, uchycení života se neohlíží kolem sebe, žádá lásku, či její iluzi a stav zoufalství zraňuje především svého nositele. Druhým a nezvratně poškozeným vnitřním světem je Lydia Towarski (dobrá Romy Schneider), žena ve strachu z otevření se životu po hluboké mateřské ztrátě. Dvě narušená nitra ucítí svou šanci k obřadu zmrtvýchvstání a připojují se k bláznivému tanci Thanata s Érotem. Bolest je posilují, pokud ji dokážeme přijmout a přitom se nevzdat života. Smrt je blízko, vysvobozením je život, ten ale ztratil plnou důvěru. Důležitou postavou je Galba (velmi zajímavý Romolo Valli), cvičitel psů se zábavným tanečním varietním vystoupením pudlů a šimpanze. Osamělost a blízká vůně strachu je niterným strachem, ze kterého se utíká k prožitkové konzumací života. Výraznou postavou je také Sonia Towarska (zajímavá Lila Kedrova), Lydiina tchyně s vlastní niternou bolestí. Mateřství bylo zasaženo a život se stal kabaretním pódiem, radost je osobní ochranou úzkosti. Z dalších rolí: Michelův kamarád Georges (Heinz Bennent), veselý barman kabaretního podniku Clapsy's (Roberto Benigni), Galbův nadšený asistent Sven Svensson (Dieter Schidor), Galbova oblíbená intimní společnice (Catherine Allégret), Lydiin nehodou navždy poznamenaný manžel Alain Towarski (François Perrot), úmrtí vyšetřující policejní komisař Curbec (Daniel Mesguich), z osobní ztráty zmatenější host ruského narozeninového večírku Sacha (Gabriel Jabbour), na stejném ruském večírku ztracený divadelní ředitel (Gabriel Dussurget), soucitný lékař Michelovy ženy (Michel Robin), Michelův smrtí velmi rozčilený švagr (Jean-François Gobbi), či Lydiina služebná (Miranda Campa). Světlo ženy je nejniternější bolestí člověka. Nálada zmatků a obav vnitřních světů vyjadřuje osobní zkušenosti a vlastní úzkost. S ní má i neurvale doprošovaná láska své opodstatnění, byť obyčejně nelze vztah navázat bez poznání. Život pláče a vzteká se, osamělost je zhoubou, láska je smysluplnou potřebou a cynismus není lékem. Pozoruhodná forma vyrovnávání se života se smrtí! () (méně) (více)