Cesta - portrét Věry Chytilové

Životní výpověď jedné ze zásadních postav české kinematografie. Věra Chytilová se zamýšlí nad svou profesní tvorbou, životem, rodinou, u čehož ukazuje několik svých tváří. Ženu jako rozhodnou rebelku, co se rozhodně nebojí nějakých okovů, šikovně se z nich totiž vždy dovedla vymanit. Ženu jako velice emocionální bytost, zpytujíc časy a nečasy svého života, který ji připravil cestu značně kopcovitou. Ale také i ženu jako hospodyni, co je otevřená rodině, kdykoliv jí to čas dovolí. Filmařsky by se dokument dal zvládnout lépe, prostřihy na dětství a filmy byly umístěny možná až moc volně a i formu bych si ideálně představoval trochu jinak. Takhle mé hodnocení plyne jen a pouze z osobnosti Paní režisérky, díky které to vidím na sice slabší, ale přece dobré 4*. Dokument jsem zhlédl v době, kdy je režisérce čerstvých 80, a nemůžu nenapsat, že na ten věk vypadá výborně. (31.01.2009)

Dobře natočený profil jedné z nejlepších režisérských osobností české kinematografie dokonale odhaluje režisérku samtotnou a její život. Můsím podotknout, že daný dokument mi vykreslil Chytilovou v trochu lepším světle její osobnosti, než jsem se doposud domníval. Také ale mohl trochu detailněji se zabývat filmografií, byla zde vylíčena opravdu stroze... 85% (31.01.2009)

Pani Vera Chytilova /1929 - 2014/ ostane pre mna navzdy velkou Celebritou a vybornou reziserkou. Na jej stare filmy zo 60. rokov /Perlicky na dne, Ovoce stromu rajskych Jime/, ale aj na normalizacnu tvorbu /Panelstory, Kopytem sem, kopytem tam/ proste nedam dopustit. Tento film/dokument presne vystihuje zivot a nasledovne strasti/problemy/radosti takej osobnosti, akou pani Chytilova bezpochyby bola. Som hrdy, ze mozem jej filmy stale pozerat /a ze ich mam rad/, a ktore si myslim, ostanu v hlavach filmovych nadsencov ceskoslovenskej kinematografie este sakramentsky dlho, ak nie vobec navzdy. Na zaver slova klasika /musim cesky, kvoli autenticite/ : "Film, to je nakaza. Jakmile se vam jednou usidli v krvi, prevezme vladu ak nejaky vrchni hormon, zacne ridit enzymy... ovladne vam mysleni. Jako u heroinu : Antidotem filmu je jen vice filmu". 94 % (01.05.2014)

Douglase jsem odstranil z oblíbených hned po legendárním pomopromítání Holubice a dobře jsem udělal, jak svědčí jeho ochota upřesnit svou nezbytnou úvodní informaci "starší dáma" slovem jistoty "v letech", nebo schopnost kreativní formulace "zcela odmítavě přijaté". No teď nevim, tahle schopnost by vlastně mohla být naopak důvodem si ho mezi ně znovu zařadit, jenže Douglas hrdě propadá v testu Subjektivovým filmovým lakmusákem, jímž není nic menšího než právě Vyhnání z ráje, čímž se dostávám k tomu, o co mi v Douglasově komentáři jde. Chytilové jednovětý podiv nad tím, jak byl tento její film odmítnut, dává Douglasovi vidět ("cítit") v dokumentu (resp. z dokumentované osoby) něco, co já tam nevidím a necítím ani po jeho návodu. Nevidím-li to, nemohu vidět ani Douglasem zbadaný "evidentní kontrast". Z mého hlediska tedy musí být chybou dokumentu, že jednoho z našich předních komentátorů takto zavádí na scestí, z hlediska Douglasova by naopak mělo být předností dokumentu, že mu tento náhled zprostředkoval. Jenže on chce, aby to viděla i autorka. Povážlivé je, že celkem jeho komentář patří co do schopnosti o filmu něco smysluplného říct k těm nejlepším, které tady můžeme číst, pochvalné nevyjímaje. (Triatlet dík za upozornění na okatost jablka - přesně taková okatost symbolů, ano právě toho jablka, je jedním z nejvýraznějších prvků Chytilové filmů.) Zvolená forma dokumentu je jistě šťastnější než obvyklý kaleidoskop různých svědků, znalců a míst. Nehneme se z Chytilové domu a zahrady, nemáme úniku před jejími promluvami, musíme za ní i do kuchyně a při nechtěných setkáních s jejími rodinnými příslušníky je trochu tapně jim i nám. Je to intimní. Krásné jsou prostřihy s filmovými scénami realizovanými v tomtéž domě, v týchž místnostech. V tom domě se porůznu povalují ceny za dílla, jako se v naší mysli obyčejně povalují útržky vzpomínek. Nejsme zvyklí v tom harampádí vypátrávat "cestu". Co mám proti tomuto filmu, je absence jakékoli konfrontace (ne probůh s "odlišnými názory", ale s nepříjemnými připomínkami, které mohla vnést a nevnesla sama autortka), takže v nejobecnější rovině mi vlastně chybí totéž co Douglasovi. O tom, na co Chytilová nemůže být  hrdá, se taktně mlčí. Taktně, tudíž trapně. A třeba zrovna u toho Vyhnání z ráje opravdu stálo za to se pozdržet. Než byťsi  snad retušovaným, je i tak tento dokument o jediné (šedou eminenci Krumbachovou nepočítaje) ženě, která se mezi českými filmovými tvůrci právem řadí mezi ty nejvelikánovatější, nejepochálnější, nejsvébytnější, nesmírně cenným a krásným portrétem. Byly bychom ochuzeni, kdyby nebyl vznikl. (17.06.2023)

Obvykle děj filmu v komentáři nepopisuju, ale potřebuju si vyjasnit, co jsem se vlastně dozvěděl o Věře Chytilové. Že milovala film, že milovala svého manžela, že milovala své děti, že v době natáčení prožívala tvůrčí krizi, že byla údajně povznesená nad světskou slávu, že na prvním místě figurovala v žebříčku jejích hodnot rodina, že v dětství propadla víře, že se neštítila ničeho v zájmu tvorby… Nebylo toho úplně málo. Ale nebylo toho pro mě dost. (30.06.2023)