Prozacový národ

Jeden z případů, kdy rozdíl mezi působivostí knižní předlohy a následné filmové adaptace je pro mě příliš velký, než abych dokázal výrazněji ocenit těch několik kladů, které film přece jen nabízí. Protože tam, kde kniha působí jako sugestivní ponor do narušené psychiky depresí postiženého jedince, tam se film ztrácí pod nánosem rádobypůsobivého vizuálního pozlátka, přehnaných emociálních výlevů a patetických proslovů všech zůčastněných. Zatímco v knize působí vývoj jednotlivých postav přirozeně a dává děsivý smysl, tak ve filmu se postavy mění v prapodivných skocích a jejich chování tak následně postrádá logiku. V knize motiv Prozacu a jeho následků na jedince patří k hlavním tématům, naopak film se o něj pouze otře v závěru s v podstatě kladným (!!!) vyzněním a tím zcela ignoruje kritický tón předlohy. A na závěr, tam kde kniha svým vylíčením deprese děsí a fascinuje zároveň, tam film pouze nudí a ničím nevybočuje z rámce podobných děl. Slabší 2*. (09.07.2012)

Zdánlivě nenápadný film, ale opravdu hořce poučný, s nepřehlédnutelným poselstvím ve výborně vystavěném příběhu matky a její dcery, mladé vyjímečně talentované studentky žurnalistiky, kterou herecky ztvárňuje mimořádně a velmi přesvědčivě Cristina Ricci, v roli její matky pak exceluje Jessica Lange, její postava v příběhu vychovává dceru Lizzie výhradně sama již od malinka, téměř od jejích dvou let, hraje roli ženy frustrované vlastním neúspěšným životem, jak osobním, tak profesním, která se upíná výhradně na dceru a veškeré svým životem nenaplněné ambice projektuje až do krajností v životní dráze své dcery, vše jde zdánlivě stále podle jejích pokřivených představ až do zlomového momentu, kdy její dcera získává prestižní stipendium a odchází studovat na matkou vysněný "Harvard", pro matku je to sice konečně první velké vítězství její "cílevědomé" výchovy, ale až následující čas pronikavě ukáže, jak chybná a v základu zcestná ta její výchova ve skutečnosti byla, pak se dcera po ztrátě matčina každodenního upjatého vlivu začne náhle nabytou svobodou ve svých projevech rychle a dramaticky měnit, ze svědomité, až úzkostně pečlivé a z kolektivu vrstevníků vylučované dívenky se začíná její život jak ve spirále opakujících se osobních excesů a eskapád propadat, vše se jen prohlubuje alkoholem, všemožnými drogami, tak se Lizzie neovladatelně vydává na cestu postupné sebezkázy, až do spásném momentu, kdy se s velkým štěstím dostává na nátlak svých nejbližších školních přátel do psychiatrické ordinace a má jí z problémů konečně začít vracet k normálnímu životu odborně vedená pomoc, bohužel ani takový zásah odborníka v její situaci nemůže mnoho v jejím životě pozitivně ovlivnit, je tak široce dlouhodobou citovou devastací narušená osobnost, že její funkčnost v běžném životě už mohou zajistit jen stabilizující léky, antidepresiva Prozac, pomohou jí dále žít, ale ne bez následků. (10.04.2012)

Natočeno podle stejnojmenné knihy Elizabeth Wurtzel. CITÁT - Zamrazit tak tuto chvíli - navždycky........ Příběh Elizabeth Wurtzel (Christina Rici) je, dá se říci, jako každý jiný, ale věřte, je to jen zdání. Příběh povedený, zajímavě natočený a s nádechem noir - protože si vlastně celý příběh hlavní hrdinka odvypráví. CITÁT - Psaní mě nezachrání......... Christina Rici skvěle zahrála rozpolcenou Liz a dá se napsat, že nejen že ji to bavilo, ale ona se částečně do své role vžila. Příběh je založen na dialogu, opouštění, odpouštění a životě. CITÁT - Budu v pohodě......... Zajímavá a mrazivá je věta - CITUJI - Žijem v Amerických státech Depresivních, jsme Prozacový národ. Prozac = anti-depresivum. (01.04.2013)

Jak přežít depresi a nespáchat sebevraždu. O tom vypráví ještě náctiletá novopečená studentka Harvardu a nadějná spisovatelka Lizzie. Jak moc na dospívajícího působí rodinné trable, psychicky nestabilní matka upínající se na dceru, která trpí až chorobnou závislostí na psaní, svém příteli a své kamarádce ze školy. A že by vše vyléčila terapie? Rozhodně stojí za vidění. (14.09.2012)

Lehce nekompaktní snímek vyrovnává herecký výkon Christiny Ricci, jejíž Lizzie je buď totálně na zabití, nebo vám je jí líto až k pláči - typická oběť rozvrácené rodiny, nezájmu otce a vlivu labilní matky, to vše umocněno vysokou inteligencí, talentem a citlivou vnímavostí - to nemůže dopadnout dobře, zvlášť v zemi, kde jsou takové případy vzácné asi jako u nás zubní kaz. Proto je i přes konejšivý závěr konec neradostný, neboť je celoživotně podmíněný a deprese nemá ve zvyku se lehce vzdávat... (24.10.2011)