Tokyo X Erotica
Obsahy(1)
Takahisa Zeze je jedním ze čtyř režisérů, kteří v Japonsku vešli do povědomí publika jako šitennó (čtyři nebeští králové; na Západě v rámci snahy upozornit na jejich nonkonformitu uvádění jako Four Devils - čtyři ďáblové). Čistě propagační označení pro programově nejednotné tvůrce dále zahrnuje Kazuhira Sana, Hisajasua Satóa a Tošikiho Satóa, kteří na konci 80. let vytvořili své první snímky pro firmu Kokuei (Hisajasu Sató debutoval již v roce 1985, ostatní o čtyři roky později). Jelikož se očekávalo, že se vlivem celkového poklesu produkce v japonské kinematografii pinku průmysl brzy položí, přistupovali tito filmaři k formátu jako platformě pro osobitá autorská díla, kde si dělali, co se jim zlíbí. Jejich mateřská firma to podporovala a následně filmy uváděla paralelně do pinku i artových kin. Šitennó se prosadili i mimo sféru erotických snímků, ale na rozdíl od řady jiných, kteří se po začátcích v erotice etablovali jako uznávané osobnosti mainstreamu (např. Masajuki Suó a Jódžiró Takita) či autorské branže (např. Rjúiči Hiroki a Kijoši Kurosawa), se k pinku pravidelně vrací. Zeze se od svých třech kolegů liší jednak tím, že to z kariérního hlediska dotáhl nejdále. V roce 2003 režíroval studiový blockbuster Moon Child a letos získal dvě ceny na Berlinale za film Heaven's Story (2010). Současně je z hlediska prosazování autorské linie v pinku považovaný za nejambicióznějšího filmaře, což koresponduje s faktem, že mu Kokuei dávala k dispozici větší finanční prostředky, než bývá v branži obvyklé, aby mohl realizovat své osobité vize. Tokio X erotika sice nepatří k Zezeho nejoslavovanějším počinům, ale představuje v rámci jeho filmografie i z hlediska kategorie pinku ojedinělý projekt. Jedná se o první pinku točené na digitální kameru. Odtažité dlouhé záběry typické pro autorovy ostatní snímky vystřídaly intimně blízké záběry, jež kopírují reportážní styl dobových snímků okouzlených volností a bezprostředností nové technologie. Stejně jako v režisérových jiných filmech i zde vyprávění vychází z reálné násilné události, ale využívá ji jako půdorys pro osobitou kontemplaci o lidských vztazích a osamění v Japonsku na přelomu milénia. - Jiří Flígl (Letní filmová škola)
(více)Recenze (4)
V rámci své kategorie výjimečný projekt, ale spíše pouze z hlediska produkčních podmínek. Ačkoli se natáčelo na digitální kameru, tedy technologii, s níž je spojovaná rychlost a lacinost, tak se tento první pinku film natáčený na digitál prodražil a přetáhl natáčecí plán, což pouze svědčí o vykonstruovanosti snímku, který se snaží tvářit jako bezprostřední. Vyprávění sice obsahuje charakteristické prvky Zezeho filmografie - inspiraci reálnými případy násilí (zde sarinový útok v Tokiu), definování vlastní existence skrze bolest, nelineárnost a snaha definovat život a smrt –, ale mají podobu pozérských monologů či nedekódovatelných groteskních sekvencí (vrcholem je bůh smrti v zaječím kostýmu, který hrdince znásilní přítele). Dílo příznačné pro svou dobu okouzlenou formální aktuálností digitálního média a tepající nejistotou z přelomu tisíciletí projevující se v emo teatralitách. ()
Deset let před koncem milénia Kenjo umírá následkem teroristického plynového útoku. Jeho přítelkyně Haruka je uškrcena oplzlým klientem. V roce 2002 se oba opět setkávají, i když jsou fyzicky mrtví. Tradiční japonský mišmaš s nádechem různorodých bizarností má být poctou klasickým „pinku movies“ a cyberpunku. Zeze Takahisa ve zmateném rytmu předkládá svůj filozofický výklad světa okořeněný o nespočet sexuálně explicitních scén. Divoké soulože mezi jednotlivými protagonisty (holka x kluk, holka x holka x kluk, kluk x samotný bůh smrti v králičím kostýmku) z celkové metráže ukrajují více jak polovinu. Ve zbytku Takahisa vyplňuje děj filozofickými cancy o smrti, znovuzrození, Bohu atd. Výsledkem je neuvěřitelně plytké „něco“ primárně cílené na efekt. Never more! ()
Bohužel musím dát odpad. Film byl příšerný, strašně natočený, prostě hrozný. Nejhorší zážitek z LFŠ 2011. Celou dobu jsem si přála vidět znovu Vodnické zpívánky! ()
Porno. Romantické porno. Romantické úchylkovské porno. Romantické úchylkovské porno s filosofováním. Pokus o romantické úchylkovské porno s filosofováním. Aby se v amatérském pornu řešilo, jestli je život delší před narozením nebo po smrti, to je teda síla. A to klidně i při těch stycích. Kdyby to aspoň byla sranda, ale ona prostě není. Což je teda už s tou šílenou digitální kamerou, která se furt pohybuje po nějaké parabolové houpačce, na pováženou. Občas se přepne do černobíla, občas se pitomě škube jak Doom 2 na 386SX, občas je pitomou překontrastovanou kamerou zhnuseno i jistě tak krásné město jakým Tokyo určitě je. Fakt horší a ubožejší pokus o avantgardu se těžko bude hledat. A jestli to porno bylo ze začátku aspoň docela divoké a uvěřitelné (oni to asi ani nehráli), tak pak ta snůška keců a rozhovorů s lidmi z ulice o Smrti zabila celý. A Superman tam běhá s vodní pistoli naplněnou spermatem. Aspoň, že ty Japončice jsou pěkný a maj hezký spodní prádlo. A režisér asi nebyl někdo, koho vyhodili z univerzity, tak si řekl, že si na koleji ještě něco píchacího rychle natočí. Má toho tady dost. Tragéd. ()