Recenze (2)
Razil sis, Brakhagei, cestu z barevného ticha do bílých tónů. V džungli smyslů se strojila hudba, tys o tom nevěděl. Odpočíval jsi v temných pasážích, v skulinách vnitřního světa a ještě jsi věřil v přezimování snů, v letní snění. Na hladině tvých pláten strhávaly víry Rimbaudův opilý koráb. Pollock ti ve spánku měřil zrychlený tep, nechtěl ses probudit. Před tvými zavřenými víčky tlely celé světy, jak jsi je kdysi kdesi viděl a k stáru pamatoval už jen matně. Prstama od barev jsi zamazal svoje přátele, svou ženu a své děti. Zbyl po tobě filmový pás, rytmus, ranní světlo a fialová čmouha na tvém stole - tvůj podpis. ()
Už to konečně (po sedmi dílech) začíná vypadat jako něco víc než jen šmouhy, v některých chvílích jsem v tom dokonce viděl umělecky vyjádřený zrychlený průlet nad Zemí (a navíc jsem pár vteřin měl realistický pocit, jako bych byl někde na moři). Jenže s vysokým počtem bílých a hlavně černých barev bych neřekl, že to byl Brakhageův záměr. Navíc 4 minuty koukat na tohle je prostě moc, takže nakonec dám jenom lepší 2* ()