Ni liv
Nine Lives
Režie:
Arne SkouenScénář:
Arne SkouenKamera:
Ragnar SørensenHudba:
Gunnar SønstevoldHrají:
Jack Fjeldstad, Alf Malland, Henny Moan, Jens Bolling, Wilfred Breistrand, Erik Brekke, Per Bronken, Edvard Drabløs, Sverre Hansen, Joachim Holst-Jensen (více)Obsahy(1)
Snímek norského režiséra Arne Skouena se odehrává během druhé světové války a vypráví skutečný příběh muže (Jan Baalsrud), který se jako jediný ze skupiny odbojářů zachránil a prchá zasněženými horami do neutrálního Švédska. (contrastic)
Recenze (21)
„Můj Bože! Ušetřil mi práci!“ - „Musíme mu to ošetřit.“ - „Hele, už je vzhůru.“ - „Ten má snad devět životů!“ - „A všechny je bude potřebovat.“ Hlavní hrdina je hned po první střetu s wehrmachtem neustále na útěku. Jenže německé hlídky nejsou jeho největším problémem. Mnohem více bojuje s nekompromisní norskou zimou a jejími silnými, zdánlivě nekončícími sněhovými bouřemi, a to natočenými tak dobře, že vlezlý chlad se přenáší z plátna až na diváka. Jan Baalsrud se musí se potýkat s vyčerpáním, nedostatkem jídla, podchlazením, zraněnýma nohama, dočasnou ztrátou zraku i halucinacemi. Je odkázán na pomoc jiných dobrosrdečných a statečných Norů, kteří mu pomáhají, stejně jako na svou vlastní nezdolnou vůli přežít. Film je poutavý, ačkoliv podobně jako jeho remake Ten dvanáctý trpí tím, že mnohé scény jsou na hranici uvěřitelnosti či dokonce za ní. Hodnotím slabšími 4*. „Když teď vystřelíte, neminete.“ - „Kde to jsem?!“ - „Odkud jste přišel?“ - „Z hor. Tak kde to jsem?!“ - „Pokud jste dobrý člověk, tak pak u dobrých lidí.“ ()
Příběh Jana Baalsruda jsem poprvé viděl v novější verzi s názvem Ten dvanáctý a z mnoha různých důvodů mne nenadchl. Vše jsem shrnul v komentáři k onomu filmu, čili nemá smysl se k tomu vracet. Devět životů pak vypráví stejný příběh a zcela jinak. Ani ne tak obsahově, ale formálně volí naprosto jiné prostředky a je to rozhodně ku prospěchu věci. Minimalistický a formálně syrový de facto čistý dobrodružný příběh je oslavou vůle po životě a samotné podstaty toho, co nazýváme lidskostí. A jako pocta hrdinovi 2. světové války a těm, kteří mu pomáhali, především funkční. Koneckonců si film sám Baalsrud pohlídal. Snad jen poslední kapitola v díře v horách mohla býti zkrácena, na působivosti by to rozhodně nijak neubralo. Ovšem, kdo jsem já, abych radil hrdinům... ()
„Snad nevadí, že jsem mezi tím zvhlnul...“ Z nejslavnějšího norského filmu (minimálně minulého století) jsem měl nadmíru skvělé dojmy a působivý zážitek i během opakovaného zhlédnutí. Snad jen krátce v úvodu, kdy psaný komentář vystřídal záhy voiceover hlavního hrdiny, na mě dýchalo Devět životů lehce zastaralým zpracováním, ale o zbytku filmu to už naštěstí tvrdit nemusím, nakolik mě tento dobrodružný thriller na strastiplné cestě v zajetí sněhu nesmírně pohltil a fungoval na mě, ať už se v něm zrovna odehrávalo cokoliv – dlouhý akční útěk podél sněhových plání, napínavé drama kolem záchrany člověka, provádění záchraných akcí či halucinogénní psycho zážitky uprostřed dlouhé mrazivé samoty, podpořené tím mrazem ještě všude kolem... v těchto scénách dochází mj. na vizuálně zajímavé nápady s prolínáním více záběrů či také prácí se zvukem. Strhujícím dojmem na mě působila i scéna bolestného zásahu, v němž hrály důležitou roli líh, svíce a nůž – přestože nic explicitního v záběru nevidíme, atmosféra spolu s provedením a výrazem Jacka Fjeldstada ten nepříjemný pocit na mě plně přenášely. Plus také je to jeden z asi nemnoha filmů, kde uvidíte nějaký ten horolozecký výstup v úplně jiném kontextu, než jen jako ryzí adrenalínovou zábavu. [90%] (poprvé viděno v prosinci 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
Nie, tentoraz sa totižto nenechám obmäkčiť ani pre vskutku dosť strhujúce finále, keďže to [celé] predchádzajúce dianie, vyslovene vnímam predovšetkým snáď zrovna iba tak, ako priveľmi rozpačité, než aby som sa teda nakoniec nechal príliš uniesť emóciami. • Skouenov dobrodružný, fjordový titul, sa zameriaval najmä na reálne jestvujúcu postavu: Jana Baalsruda, nórskeho vojaka, ktorý sa počas II. svetovej vojny, nielenže ocitol v naprosto nezávideniahodnej situácii, ale zároveň bol tiež priamo odkázaný i na pomoc druhých; v opačnom prípade by nemal ani najmenšiu šancu na prežitie, aspoň nejako takto to prezentoval daný počin, s ktorým som sa musel poriadne popasovať, aby som ho bol vôbec schopný dopozerať až do konca! • Mimochodom, poznáte britského dobrodruha: Beara Gryllsa, človeka, ktorého v drsnej prírode asi absolútne nič neprekvapí? Tak jeho nórsky „predobraz” sa správal takmer podobne, ale s tým zásadným rozdielom, že som mu to ani za mak ne[u]veril, a tak isto, ako z pohľadu titulu ako celku, ktorý mal strašne veľa [pomerne krátkych] scén s množstvom ďalších postáv, čo už začínalo na mňa pôsobiť akosi mätúco, nakoľko som sa ani nevedel intenzívnejšie sústrediť buď na celkovú štruktúru, kde sa medzi jednotlivými scénami mimoriadne často strihávalo, alebo skrátka aspoňže na vývoj charakterov, s ktorými som nemal čas sa ani kedy zoznámiť. • Podstatné MÍNUS ešte spočívalo práve i v tom, že ústredný predstaviteľ v podaní nórskeho herca: Jacka Fjeldstada sa do titulnej úlohy absolútne nehodil, a to ani nehovoriac, že sa vonkoncom ani nepodobal na svoju predlohu, a k tomu mi bol i obzvlášť nesympatickým a protivným, že rozhodne najlepšieho, hereckého prejavu, sa jednoznačne zhostil predstaviteľ Martina: Alf Malland, ktorý z celého obsadenia podal bezprostredne najautentickejší výkon. • Občasne ma oslovila technická stránka veci v podobe kamery Ragnara Sørensena, ktorý sa zrejme počas nakrúcania maximálne vyšantil, no s tými extrémnymi výkyvmi počasia sa mohli tvorcovia už predsa o trošku viacej krotiť, vrátane i samotných vlastností „protagonistu”, ktorý bol zväčša iba naľahko oblečený, jedol len miestami, býval zasypaný snehom až po hlavu atď, čo mi v daných podmienkach prišlo jednoznačne ako NONSENS s postupnými vrstvami samých klišé. • Nejedná sa o bohvieako dobre zvládnuté, filmové remeslo, skôr je tomu presne naopak! ()
Pre Nórov je tento film ikonický, popisným spôsobom sleduje hrdinstvo jednotlivca, ktorého prenasledujú fašisti a ten prežíva v nórskych horách hrdinské dobrodružstvo. Snímok je prerozprávaný rýchlo a atraktívne a vzhľadom k dobe vzniku je dojem priaznivý. ()
Muselo to dát určitě práci celé natočit, ta syrovost hor z filmu přímo čiší. Jenže celé to připomíná až moc sovětské gerojské filmy, příběhy obyčejného člověka Meresjeva, a protože vlastně víme, jak vše skončí, je to takové po čase už velmi jednotvárné. Možná mi i chyběl nějaký hlubší vhled do toho, co se vlastně děje, protože třeba hned v úvodních scénách jsem absolutně netušil, kdo je kdo a proč, která loď patří komu, kdo na koho střílí a proč... Ale jak říkám, kamera, výprava, jako by u toho člověk byl. Jen z dramaturgického hlediska je to prostě ploché, jasná linka bez vrcholů, střetů a peripetiií, a i těch pár nahodilých setkání s nacisty je tu podáno trochu jako selanka. ()
Hlavní hrdina byl neskutečný borec, který udělal maximum pro to, aby sám přežil. Klobouk dolů nad jeho houževnatostí, i když, abych pravdu řekla, nějak příliš mi tento geroj k srdci nepřirostl, možná to bylo výběrem herce, nevím. Někteří komentátoři ten Baalsrudův příběh srovnávají s Maresjevovým, jasně, byl velmi podobný, nicméně ve všech nezištných a obětavých lidech, kteří za záchranu jednoho lidského života nasazovali v strašlivých podmínkách životy vlastní, vidím ty „člověky“ nejopravdovější. ()
Houževnatý boj o život musel podstoupit mladý Jan Baalsrud a spolu s ním všichni, kdo pro jeho záchranu riskovali životy své i svých rodin.. Nádhera i krutost sněhobílých plání a vysokých hor vyobrazena velice věrohodně, smeknutí klobouku zaslouží všichni zúčastnění, černobílá kombinace tomuto příběhu vyloženě pasuje a v závěru mě dostali, to přiznávám.. A poděkování kolegovi Willy Kufalt za tip, mimochodem nový kabátek je z roku 2017 Ten dvanáctý.. ()
Hneď od začiatku mi bol film známy, len som nevedel prečo. Po čase som zistil, že to kvoli tomu, že som videl Ten dvanásty a musim sa priznať, že novšia verzia mi sadla viac. A to hlavne kvoli Jackovi Fjeldstadovi, vobec sa mi do tej role nehodil a od začiatku mi bol nesympatický a keď nefandite hlavnému predstaviteľovi v takomto filme, tak to rýchlo rozhodne o vašej náklonnosti k filmu a aj rozhodlo. Aspoň je super, že ostatné vedľajšie postavy boli oveľa sympatickejšie a i keď im išlo o život a život ich blízkych neváhali ani minútu na záchranu neznámeho vojaka. Takéto filmy, ktoré napísal sám život mám rád, ale tento medzi ne patriť nebude. A chýbala mi tu aj väčšia realistickosť, lebo postava spravila niekoľko kiksov, ktoré tam boli celkom zbytočne a aj ma utvrdzovali v tom, že to za každú cenu chcú čo najviac zdramatizovať. Nórska príroda a jej nasnímanie bolo ukážkové a aj remeselná stránka je na vysokej urovni. Len som sa nejako nemohol preniesť cez tú príbehovú hodnovernosť, nemohol som uveriť tomu, že sa to naozaj takto odohralo. Čakal som väčšiu slávu, ale nedokázal ma nadchnúť tak, ako som si myslel pred filmom. Slabé 3*. ()
Film je strhujúcim rozprávaním o ľudskej odvahe a húževnatosti. Je skutočným príbehom o nórskom odbojárovi Janovi Baalsrudovi natočený podľa knihy Každý umiera sám (David Howarth). Príbeh sa odohral za 2. svetovej vojny v severnej časti okupovaného Nórska. V marci 1943 tu bola z Anglicka vyslaná loď so štvorčlennou skupinou nórskych odbojárov, ktorí mali plniť spravodajské a diverzné úlohy. V dôsledku zrady sa však o nich Nemci dozvedeli, zaútočili na nich a posádku lode aj odbojárov pobili alebo zajali. Uniknúť sa podarilo jedinému mužovi, mladíkovi Janovi Baalsrudovi, ktorý ale skončil v úplne neznámom prostredí bez vybavenia, výzbroja a jedla a snažil sa dostať do neutrálneho Švédska. V ceste mu však stáli nielen nepriateľskí vojaci, nepreniknuteľné kopce, počasie ale aj nástrahy divokej severskej prírody. Keby nebolo obetavej pomoci obyčajných ľudí, žijúcich v týchto odľahlých končinách tak túto cestu by neprežil. V ľadovej vode preplával Lyngenský fjord a ukryl sa. Prekonal snežnú slepotu, prežil pád lavíny, sám si nožom amputoval omrznuté prsty na nohách. Celých 27 dní prežil zahrabaný bez možnosti pohybu – z toho týždeň bol doslova pochovaný pod snehom. Nakoniec ho odbojári dostali do neutrálneho Švédska. ()
ocenenia : Oscar 1958 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1958 - Nominácia na 1. cenu ()
Je to až moc cesta hrdiny a málo cokoli jiného nebo hlubšího. Ne, že by to nutně vadilo, ale to by ten film musel fungovat jako dobrodružný akční napínák, jenže o to se vzorově připraví hned v úvodních titulcích, když vykecá, jak to s hlavním hrdinou dopadne. Pak jsou všechny potenciálně napínavé scény o několik levelů slabší, jelikož není důvod se o hlavního hrdinu bát. Natočené je to sice naprosto skvěle, jako by tam člověk sám byl a z nejedné scény je vyloženě cítit, jak složité to natáčení muselo pro všechny být, což sice cením, ale výsledek mohl vypadat mnohem líp i nehledě na rok vzniku. Třeba posledních 20 minut relativně napínavých bylo, ale, za 1. Mohly být mnohem napínavější, kdyby to bylo do poslední chvíle nejisté., 2. Mohly vysvětlit, jak některé chvíle přežil (třeba to týden dlouhé pohřbení zaživa). A takhle to tu je se vším. Škoda, protože jinak bych tu kladů vnímal dost, ale když on je to generický příběh, který místo pořádného propracování vypráví příběh jednoho člověka, který se nezalekne ničeho, střelí kohokoli i z obrovské dálky, i když přitom mele z posledního a každý, kdo mu chce pomoct, by za něj div neobětoval vlastní život. Kde jsou nějaké pochybnosti, skutečný strach z toho, že Nacisti by je mohli odhalit? Silné 3* ()
Devět životů je norskou vlasteneckou ságou moderního věku. Podle Norů jde o jejich nejlepší film, navíc Arne Skouen byl možná tím nejlepším norským filmovým režisérem. Divák může být u vytržení z příběhu "na základě skutečné události", a poezie nesmlouvavého horského království sněhu, zvýrazněná křehkostí lidské tělesné schránky, nabízí úchvatné chvilky, včetně niterného ponoření, ale hlavním cílem byla identifikace norského patriotismu, který právě v průběhu druhé světové války dosáhl převratné změny. Drsné přírodní podmínky jsou tak osobitostí norského života, právem obdivovaná chrabrost vikingských kořenů se přelévá do kultu zimy, sněhu a ledu. Jen politický spor o jazyk (norsky vyslovovaná dánština, zvaná bokmål versus nynorsk, vycházející ze zapomenuté staronorštiny) byl během druhé světové války nahrazen tím správným "vlasteneckým" postojem v opozici k okupační moci a jejich pohůnků, vedených tím vlastizrádcem Quislingem. Film Devět životů je tedy především oslavou norského patriotismu, a přestože ledová poezie nabízí celou řadu jedinečných okamžiků, tak dominantní náladou filmu je hrdost a patřičná patetická pocta. Hrdinou vlasteneckého holdu domovině je Jan Baalsrud (sympatický Jack Fjeldstad), norský exilový odbojář na útěku před polapením nacistickou hrůzovládou. Na jeho počest se každý rok pořádá dvě stě kilometrů dlouhý vzpomínkový pochod Baalsrud March. Důležitější postavou je Martin (příjemný Alf Malland), nejobětavější Janův pomocník fyzicky velmi bolestivého útěku. Vlastenectví je nebývale naplňujícím pocitem lidského nitra. Hlavní ženskou postavou je Agnes (sympatická Henny Moan), Martinova manželka, věrná a oddaná rodině i norské domovině. K výraznějším postavám patří také dědeček (zajímavý Joachim Holst-Jensen), Martinův otec, smutný z odsunutí na druhou kolej pro svůj věk, přesto i on nezištně pomáhá. Z dalších rolí: první Janova ošetřovatelka a porodní bába (Lydia Opøien), její syn a farmář s potřebnou loďkou Henrik (Ottar Wicklund), učitel a člen odboje z pohraniční obce (Edvard Drabløs), příchodem ozbrojených exulantů náhlým strachem zaskočený švec (Sverre Hansen), či druzi Martina u toho náročnějšího přesunu nemohoucího Jana Ivar (Alf Ramsøy), Alfred (Jens Bolling), Ole (Per Bronken) a Amund (Lars Andreas Larssen). Sověti mají svůj Příběh opravdového člověka, Norové pro změnu Devět životů, oba filmy mají podobné určení. Norský patriotismus, který se tradičně nemohl opřít o vlastní jazyk, doznal za druhé světové války důležitý impuls ke změně ve svém celkovém pojetí a svoji podobu si víceméně udržuje dodnes. Je to pozoruhodný vlastenecký manifest s poezií a pietně obdivným patosem. ()
Nevšedná akčná dráma o nezdolnej vôli jednotlivca, ktorá ale pre svoj úspech potrebuje aj pomoc druhých. Chválim hlavne exteriérové scény, ktoré sú vzhľadom na rok vzniku veľmi kvalitne spracované a čo do množstva početné. Hlavný hrdina - hotový nezmar - je prototyp nezlomného človeka, ktorý s pomocou svojich "9 životov" dokáže nevšedné veci. Jednou z týchto nevšedností je aj schopnosť trvale nezošalieť. ()
„Zde v této místnosti jsem do vás vštěpoval etické zásady Bible svaté a samozřejmě taky abecedu. Tak si plivněte do dlaní a ukažte mi, že to mělo nějaký smysl.“ Pri záverečných titulkoch som si musela opätovne uvedomiť, že film bol natočený v r. 1957. Áno, je heroistický, áno, môže unavovať prílišným nasadením nórskych „partizánov“ a pripomínať nám filmy z našej filmovej škatuľky. Ale v konečnom dôsledku je to krásny príbeh o odhodlaní človeka prežiť a o odhodlaní zachrániť jeden jediný život. Navyše ide o príbeh skutočný. Snáď len malá výčitka – nezasvätená duša do dejepisných reálií sa bude strácať, ale zbytok informácií sa dnes dá doštudovať. Ako k tomu pristupoval zahraničný divák v dobe vzniku filmu, to veru neviem. ()
„Jsem, byl jsem, budu…Vše působí tak nereálné.“ Kdybych nevěděl, že je to podle skutečné události, tak vskutku neuvěřím, že v takto šílených podmínkách, mohl někdo přežít. Ten název filmů o devíti životech je pro děj filmu vskutku přiléhavý. Těch situací, kdy hlavní postava byla vystavena tak těžkým klimatickým podmínkám, kdy z mrazu třeba oslepl nebo, kdy to vypadalo že musel v tom mrazu umrznout či minimálně přijít o nohy, zde bylo každopádně tolik, že to bylo na konci filmu až trošku vysilující do dosledovat. Ale kamera v té zasněžené krajině kouzlila o sto šest, jeden kouzelný záběr střídal druhý. .A ještě že ten opravdu mrazivý příběh měl dobrý konec. Ale i tak znovu bych to už vidět nechtěl. ()
Ten dvanásty z 2017 (asi ten istý príbeh) je lepší, tomuto chýba napätie a dynamika. Slabšia troječka. ()
Norská verze příběhu opravdového člověka. A to doslova. Podobnost se sovětským snímkem 'Příběh opravdového člověka' (1948) je skutečně markantní. A to jsou oba založeny na skutečném příběhu. V podstatě je rozdíl pouze ve vojenské funkci hrdiny. Sovětský snímek vypráví o stíhači, tento norský o odbojáři. A tak tu máme další válečné -one man show- ve snaze přežít v osamění po bojové akci v nehostinných zimních podmínkách a za každou cenu se dostat do civilizace, které zaujme stylizací dramatických situací. A to nejen pevným scénářem, ale i kamerou a hlavně zásadní výpravou, bez které by to takhle uvěřitelně nešlo. Během natáčení si tvůrci jistojistě užili své. Ale vyplatilo se. I po tolika letech od svého vzniku snímek dokáže diváka přesvědčit o strastech a utrpení jednoho člověka, držícího se hesla: Hlavně se nevzdávat! O tom je to vlastně především. Centrem zájmu je tedy jeho počínání a naopak se nezaměřuje na hloubku osobnosti. Ono je to vlastně i zbytečné, neboť jeho odvahu a touhu lze plně pocítit. Takové mrazivé dobrodružství vyžaduje určitou emoční hladinu ke správnému uchopení daného problému. Filmová pocta lidského ducha a neuvěřitelné odvahy, které si bez skrupulí lidské uznání plně zaslouží. ()
Velmi silný film o touze přežít navzdory všem překážkám. Jan Baalsrud je další beznohou ikonou ( společně s Meresjevem a Baderem) 2.sv. války. Tento zfilmovaný příběh mi přišel mnohem lepší než filmy o těch předchozích zmíněných mužích. Příběh Jana Baalsruda je neuvěřitelně motivující, neboť to co dokázal on bez nohou ( ačkoliv s velkou pomocí od norských vesničanů) by nedokázal leckterý dvounohý člověk.Ze všeho nejdříve musím pochválit vynikající práci s kamerou, poté věrné zfilmování knihy - která vyšla i u nás ( četl jsem ji a mohu ji jen doporučit) jmenuje se: Každý umírá sám, dále pak herecký výkon Jacka Fjeldstada, coby Jana Baalsruda i samotnou režii. Další věc kterou jistě musíme brát v potaz je ten, že film vznikl v Norsku. Film bych se nebál doporučit každému, kdo se zajímá o 2.sv válku. ()
Gestapo a lyžníci. Hrdinný odbojár prchá pred nacistami do Švédska, po ceste nadobúda omrzliny, snežnú slepotu, pravidelne nocuje pod závejom a nechýbajú halucinačné vidiny. Našťastie sú tu dobré duše, ktoré riskujúc vlastné zdravie a životy mu pomáhajú všetkými možnými prostriedkami až do svojho druhu happyendu. Dramatický príbeh v severských scenériách, herecké výkony, akcia, napätie, všetko na slušnej úrovni, ohľadom na dobu vzniku. To koukáte jaký máme v Norsku zvocelený lidi! ()