Karate Kid

A zase si jednou nadávám, že jsem ve svém dětství zasklil nějakou klasiku. Protože Karate Kida bych jako malý kid posedlý Strážci vesmíru, Hromkočkami a Matrixem vážně miloval. A přitom to je karate film, který je prakticky bez karate. Toho se dočkáme jen na konci a popravdě jde o nejslabší část celého filmu. Hudebně podkreslená sekvence soubojů (po americku montáž) je ještě dobrá, ale finální souboj Dannyho s Johnnym stojí za prd! Jinak ale převládá nadšení. Dokonalé comming of age, jehož příběh je navíc vcelku originální a i tam, kde na první pohled sleduje šablonu, se většinou nebojí vyhnout se té nejvyšlapanější cestičce. Ano, je to naivní a zjednodušující, ale je to film pro děti. Nebýt toho slabého finále, nebál bych se napálit plný počet. PS: Nějak nepobírám, že z celé dětské trojice je suverénně nejstarší Ralph Macchio. (11.11.2018)

První film o karate, který udělal díru do světa. První díl této tetralogie se mi velice zamlouvá, ať už jde o zpracování, nebo o téma bojových umění (a především karate), které je mi velice blízké. Sice jsem se nenarodil v době, kdy tato mánie propukla, přesto jsem neměl problém si snímek plnými doušky vychutnat. Přesto mi ve filmu něco chybělo, možná to bylo málo trénování, málo soubojů, a nějaký výraznější soundtrack... Pořád mi ale uniká podstata zdejšího srovnávání s Italským Hřebcem. Pat Morita v roli karate učitele exceluje, Ralph Macchio je snesitelný hlavní protagonista, a Elisabeth Shue je jeho velice sympatická přítelkyně. (02.01.2015)

Karate Kid je celkem béčkový film, navíc spousta z nás ho viděla ke konci osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy se už daly sehnat videokazety s filmy jako Karate tiger, Tygří spáry nebo třeba Lví srdce. Pro náctileté kluky byli určitě větším vzorem Jalal Merhi nebo Jean-Claude Van Damme než vychrtlý Ralph Macchio, jehož bojové schopnosti se s bojovým uměním výše uvedených borců nedaly srovnávat. Dvanáctiletý Chmur by v té době hodil Karate Kid nekompromisně do odpadu a Lvímu srdci napálil drtivým ojcuki pět hvězdiček přímo na solar. Střih. O třicet let později. Karate Kid už nevypadá tak trapně jako kdysi a dokonce probouzí nostalgickou vzpomínku na začátek devadesátých let. Ralph už není ubožák, co neumí kop v otočce ve výskoku, ale celkem sympaťák a i tu kdysi hloupou techniku volavky člověk přechází s lehkým úsměvem. A slova mistra Miyagiho "Lepší učit rovnováhu. Rovnováha je základ." nejsou blbost, ale obsahují v sobě velkou moudrost. Dnes by to Karate Kid Tygřím spárům i Karate tigerovi nandal, protože se aspoň pokouší o nějaký smysluplný příběh a není to jen o tupé gymnastice. (09.02.2021)

Je to sice svým způsobem strašný film, ale zároveň má jakési kouzlo. A oproti svým slabým pokračováním má jistou dávku originality a pár lekcí od Mirka Dušína budiž mu připsáno také k dobru. Navíc když si na mistra Miyagiho vzpomene i Father Ted, tak si KK tu jednu hvězdičku navíc určitě zaslouží :-) Ale jestřábí kop prosím už nikdy! :-D (04.02.2008)

Tak jsem měl možnost Karate Kida po někakých 15 letech znovu vidět a byl to příjemný návrat do časů mého dětsví. Shodou okolností jsem před časem začal karate dělat, takže jsem to bral i tak trochu jako motivační snímek - hned zítra si seženu nějakou štětku a vyrazím (si) s ní... natřít všchny ploty v okolí:) Okay, co můžu po pár týdnech tréninku říct, tak dobrého karate ve filmu moc nebylo. Jinak ale pohodová podívaná pro "dnešní imbecilní dvacátníky až třicátníky" podpořená vizáží a zvukovou kulisou 80. let minulého století, která by podle mě i dnešní kluky základní školou povinné mohla oslovit. (30.03.2009)