Rani radovi
Early Works
Obsahy(1)
Impozantní Žilnikův celovečerní hraný debut, za nějž získal v roce 1969 Zlatého medvěda v Berlíně. Film reaguje na bouřlivá společenská hnutí konce 60. let, doby pokusů o reformu socialismu. Žilnik přistupuje k tématu radikálně, když se vrací k marxistickým východiskům socialismu a doslovně adaptuje jeho základní literární díla. Hrdinové filmu, tři radikálové, vedení mladou ženou, rozšiřují Marxovo slovo po srbském venkově. Testují nekompromisní životní styl, komunismus a jugoslávský hospodářský zázrak. Film nemá klasickou narativní strukturu, jako později celé Žilnikovo dílo je podřízený šíři svého sdělení. Jde spíš o performanci. Přes zkoumání zkušeností hrdinů se objevují limity vlastní systému i ideologii. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (9)
Zlatý Medvěd ()
Přestože jsou Raná díla filmem konce 60. let – tedy politicky uvolněnějšího období, kdy tehdejší komunistický blok hromadně procházel ideologickou „kocovinou“ – musela i tehdy působit jako úkaz. Jen málokterý filmař si ve svém díle dovolil být tak explicitně politický. Snímky nových vln často napadaly režim oklikou, skrze alegorii nebo bezprostřední příběhy postav. Želimir Žilnik nechal své mladé „revolucionáře“ procházet měsíční krajinou srbského venkova a citovat přitom z Marxe. Docílil tím zvláštního a neotřelého efektu konfrontace čisté ideologie s její „realitou“, přestože tato realita je samozřejmě také pečlivě konstruovaná. Film lze proto vnímat nejen jako kritiku „aplikovaného komunismu“ a jeho následků, ale hlavně jako výpad vůči základním ideologickým východiskům. Jako velmi chytré se jeví i angažování jugoslávské missky Miljy Vujanović, která svými půvaby pomáhá demonstrovat tezi, že veškeré teoretizování nakonec stejně končí u sexu. ()
Největším kamenem úrazu většiny podobných nekompromisních alegorií je to, že po vyčerpání nejlepších nápadů v úvodních minutách filmu začnou posléze neskutečně nudit a opakovat se. To ovšem překvapivě není případ Žilnikových Raných děl a svou zábavností, plynoucí z neutuchající studnice hravosti, se tudíž od mnoha podobných politicky angažovaných podobenství liší. Styl, včetně asociativního střihu a kamery, mi neustále evokoval Djordjevičův Sen. Raná díla ale přes podobnou strukturu vyprávění nepůsobí zdaleka tak roztříštěně, a to jak z hlediska formálního, tak i obsahového. Nedobrovolné holení kotlet však oba filmy nepřehlédnutelně spojuje. Jestli stejný jev uvidím ještě v dalších jugoslávských filmech, tak o tom snad napíšu esej. ()
Estetik filosof Boris Groys věděl, že utopičnost komunismu ležela ve snaze nahradit moc kapitálu mocí politiky, která není ničím jiným než slovem – všechna moc diskurzu. Tento film je přesně v tom nejlepším snem o performativní moci řeči: hesla nejsou šablonou, ale médiem oživujícím dění na plátně – skutečně se vyžaduje divácká pozornost k momentům, kdy promluvy postav generují novou, nespojitou narativní sekvenci, symbolicky spojující poskočný střih s vždy nutně nepřirozeným/ násilným skokem od nemateriálního slova k materiálnímu činu. Skutečný smysl Maova „Velkého (po)skoku“ leží právě zde a jugoslávští hippies komunisté čtvrté cesty – té mezi kapitalismem, sovětským státním socialismem a čínským maoismem kulturní revoluce - se zde snaží nalézt mytický původ frází, jejichž reálné ztělesnění v existujících politických režimech tyto navždy (?) zprofanovalo. Jak jinak než opět proměnit fráze v činy – jenže jinak, nově, nespojitě: jak vůči předcházejícím pokusům, tak vůči předcházejícímu filmovému umění. Proč by se Godardův Week-end nemohl stát základem pro nový druh filmů stejně, jako Leninovo otočení kormidlem základem pro nové pojetí společností: že kapitalismus nakonec triumfoval a udusil vedle toho špatného i to dobré, co na poli reálného socialismu i kinemarxismu vzniklo, je jen smutným dědictvím současnosti, která učiní z tohoto filmu pro nejednoho současného diváka nesrozumitelnou záležitost. A to příznačně u filmu, který je vůči tehdejšímu reálsocialismu tak ironicky kritický (byť konstruktivně!), že by mohl nejeden antikomunista závidět: další příklad, kdy je s vaničkou vylité i dítě… ()
Asi zas naseru znalce, ale je to jen další kapesní východní Godard s prsatou krasavicí pro občasné spravení oka od všech těch proklamací a v bahně Balkánu namísto Provence. Kdyby aspoň měli kule ukázat nahaté i všechny ty ostatní klukovské hladové hippíky. Takhle je to nerovnoměrné jako většinou. A mnohem radši mám Jancsóovy ritualizované alegorie - dotýká se mýtu. Radši mám i raného Jakubiska - je stejně hravý a krom koziček a idejí mu šlo i o lásku. A jsem vlastně radši i za ty Sedmikrásky - šly dál v pokrácení těch všech situací individuální a generační revolty. Po pár dnech zvyšuju o hvězdu kvůli střihu bahna a světlu sprch. ()
Experimentální, ne-narativní filmy zvýhodňuji hvězdou navíc, protože takové filmy kladou nějakou otázku, a pro odhalení smyslu vyžadují její zodpovězení. A zde je kladená otázka skutečně obtížná: Kdo je ta parta mladých mužů, spolu s Miljou Vujanović (před dvěma lety nejkrásnější ženou Srbska) a s většinou nepojízdným 2CV? Jsou to zatoulaní proroci kulturní revoluce? Studentští recesisté? Blázni? Hippies? Radikálové či anarchisti? Prostě nevím; stejně tak jako nevím nic o skutečných skupinách a frakcích, které se této době, neuvěřitelně spontánních šedesátých let, pomalu objevovaly a rychle zanikaly v šedé realitě komunistické politiky a ideologie. Pozn.: Film mi bezděčně připomněl dva Srby, studenty, se kterými jsem jel v této době vlakem do Prahy. Jedou se podívat do Prahy, a pokud jim zbudou peníze, tak to vezmou domů přes Paříž. ()
Marx, blato, humor a blonďatá Miss. ()
Ve své době jistě velmi odvážný snímek působí dodnes velmi originálně. Ovšem vydržet to do konce mne stalo opravdu spoustu sil. ()
Želimir Žilnik spojuje neuvěřitelně syrovou a autentickou atmosféru s extrémně alegorickou formou vyjadřování skrze citace z díla mladého Marxe. Ukazuje tak rozporný kolorit totalitní doby, v níž se spojovala na jedné straně snaha o maximální realismus a na druhé straně striktně omezované myšlení v heslech a provoláních, a co víc, brojí proti němu stejnými prostředky. ()