Dlouhá loučení
Dolgije provody
Довгі проводи
A Long Goodbye
Obsahy(2)
Když je mateřské objetí tak pevné, až se syn pod jeho tíhou zalyká... Stárnoucí překladatelka vkládá veškeré snahy do výchovy svého jediného syna. Dospívající Saša má ovšem přehnané péče i milostných zklamání dost a poté, co se vrátí z návštěvy otce, který rodinu před lety opustil, rozhodne se od všeho odejít a přestěhovat se za ním do Novosibirsku. Zklamaná matka se o jeho plánech dozví z dopisu, ale nedokáže je pochopit, přijmout a ani o nich mluvit, podobně jako samotný Saša... Kira Muratovová (1934–2018) se řadí k nejvýraznějším filmovým osobnostem 20. století a její tvorba dodnes silně ovlivňuje tvůrce z východní, ale i západní Evropy. Přesto se její snímky o ztracených či narušených postavách stojících uprostřed ničivých mocenských vztahů do širokého povědomí téměř nedostaly. Její oděská tvorba zprvu nevyhovovala někdejším ideologickým potřebám a v posledních dekádách zas neodpovídala požadavkům trhu, proto se dříve její díla ocitala v trezoru a později se omezovala na festivalové projekce. Dlouhé loučení (1971) bylo podobně jako Muratovové předcházející film Krátká setkání (1967) cenzurou zakázáno, ale navíc bylo nařízeno filmový materiál zničit. Zkáze unikly pouze tři kopie a přepis jedné z nich tak dnes můžete zhlédnout v původním znění s titulky. (Česká televize)
(více)Recenze (9)
Také mám takové nutkání (kdo ještě má takové nutkání si můžete přečíst v recenzích) nacházet souvislosti na ose Godard - Muratovová. To, co mají společného, řekl bych, je "dekonstrukce symbolu". V tomto případě jde o rozpojování a spojování vztahů mezi nejbližšími lidmi; otcem, matkou a synem, přitom mimorodinné vztahy zde mají velmi omezenou platnost. Loučení je nejen dlouhé, je nekonečné jak v prostoru, tak v čase. Lidé se rozcházejí, loučení přetrvává. Loučení trvá, i když se nekoná. Loučení je červený pták na šedém pozadí. Samozřejmě je možno film prohmatat mnohem konkrétněšji a omezit se pouze na vztah matky a syna: matka jej šikanuje (a tím šikanuje i sama sebe), syn v tom rozpozná její lásku. ... Fakt, že film vysílala ČT mi připadá krajně nepřirozené, jako diskreditace, vtip, faux pas. Nicméně z možných "muratovek" asi nejleší řešení. ()
Opičí láska hysterické matky. 1) Vztah matky, která neumí na chvilku zmlknout, k synovi je vyjádřen pěkně._____ 2) Bohužel však při sledování jsem se chvílemi silně nudil._____ 3) 17letý Oleg Vladimirskij (Saša) vystudoval historii v Oděsse. Ke hraní se nevrátil. Od svých 23 let se zabývá fotografováním._____ 4) Ještě tu byl hezký 24letý Viktor Ilčenko (kamarád Pavlik)._____ 5) O povaze sovětského režimu nejlépe vypovídá skutečnost, že tento vcelku nevinný snímek o osobních selháních byl na základě zvláštního rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny šestnáct let v trezoru a měl být zničen úplně. Autorce také anulovali vysokoškolský diplom (z moskevského Vserossijskovo Gosudarstvennovo Instituta Kinematografii). ()
Syn chce odjet přes půl země (do Novosibirska) za otcem a matka se s tím nemůže smířit. Jakkoli jde o civilní zápletku ze života, matka je hlučná a nedovede ani na chvíli zavřít pusu, čímž mi po chvíli začala lézt na nervy a můj divácký zážitek tím notně utrpěl. Čím byl tento film tak strašný, že ho sovětští úředníci určili ke zničení (čemuž se podařilo uchránit pouze tři kopie), už je dnes spíše otázka pro odborníky na totalitní režimy. ()
Nejlepší z celého filmu byla práce s kamerou, připomínala česká šedesátá léta. A Saša připomínal našeho předčasně zesnulého Formanova herce Jakima. Psychologická sonda do duše pubertálního mladíka, který je znechucen překotnou péčí své matky a postupně se dopátrává, proč otec opustil rodinu. Saša pochopí, že na vině je jehoi matka a chce vyřešit své problémy s ní odjezdem do Novosibirska za otcem. Vyvrcholením filmu je jistě scéna z představení pantomimy na samém konci. No, ta afektovaná matka by asi štvala každého a její užvaněnost neznající mezí je v ruském originále až přehnaná... ()
Čiré uhranutí! Cit prostupující veškerý časoprostor filmu. Vlající vlasy, psí srst, linie mrazivě oddělující netečné moře od mravenčení lidského světa. Mrtvé obrazy diáků, promítaných na dveře, do nichž vchází živý člověk. Ruchem a hudbou pukající sekvence střídané úderem ticha. Kolaps jazyka, zchromlého a nemohoucího dostát nepojmutelným dějům nitra. Zacyklení vět a pohybů, získávání času jeho ztrátou. A stále ten cit - navzdory i ve jménu nevyhnutelného. / Díky, Kiro! A díky ČT, že se občas vycajchnuješ! ()
Reklama