Nastrojščik
The Turner
Režie:
Kira MuratovaKamera:
Gennadij KarjukHudba:
Valentin SilvestrovHrají:
Renata Litvinova, Alla Demidova, Nina Ruslanova, Natalja Buzko, Olga Popova, Philip Panov, Georgij Dělijev, Sergej Bechtěrev, Jurij Šlykov, Žan Daniel (více)Obsahy(1)
Roztomilý příběh sympatických podvodníčků obalamutivších neméně sympatické dámy. Pianista a ladič Andrej (Georgij Dělijev) je bezhlavě zamilován do dívky z lepší rodiny (Renata Litvinova), na jejíž rozptýlení padají všechny jeho skromné příjmy. Náhoda ho přivede do domu zabezpečené laskavé vdovy, jejíž roztržitost ho inspiruje k nápadu, kterak prostředky získat. Volba černobílého spektra něžně zvýrazňuje manýrismus postav a lyrické ladění celého příběhu, který je jistě nejdiváčtějším filmem Kiry Muratovy. Svůj stálý herecký ansámbl tu autorka šťastně doplnila famózní kreací Ally Děmidovy a komika Georgije Dělijeva. Jejich perfektní souhru sama režisérka později označila za trochu nudnou z tvůrčího hlediska, neboť skvělé souznění všech aktérů jí nedodávalo potřebné tvůrčí puzení. Jiného dojmu ale nabyla domácí kritika, která snímku přisoudila ocenění téměř ve všech ústředních kategoriích, tedy za obě ženské role, režii, kameru i cenu za nejlepší film. (progulkina)
(více)Recenze (4)
Podkrovie divadla je obytným priestorom intelektuálskeho ladiča klavírov a jeho vypečenej družky, túžiacej po zabezpečenejšom žití získanom akýmkoľvek spôsobom. Navedie okúzľujúceho a šarmantného partnera na okradnutie dvoch bohatých dám v rokoch, s ktorými sa zoznámi práve cez klavír. Dôveru a účastné priateľstvo si vybuduje ich túžbou po ozvenách lásky a šťastnom prežití staroby. Dej sa odohráva Odese, kde nezávislácka režisérka Kira Muratovová permanentne žije a tvorí a len veľmi nerada z tohto svojrázneho mesta (ktoré je aj mojim obľúbeným) vychádza. Príbeh sa odohráva v súčasnosti. Čiernobiely obraz, melancholicko-komediálne vyznenie diela a secené ladenie interiérových záberov ho však posúva kdesi do čechovovských čias. Expresívne herectvo všetkých zúčastnených a nenápadne pripomínané znaky doby vracajú diváka prítomnosti. Kombinácia týchto postupov vytvára akési bezčasie. Spolu s osobitým humorom a nejednoznačnosťou charakterov postáv na osi dobra a zla, vytvára vcelku zaujímavú skrumáž, ktorá, aj keď trvá 154 minút, uplynie ani voda. ()
Neúspěch i úspěch východoevropské kinematografie v jednom – vidíme v Čechách, že kdo chce natočit pastiš ze „starých dobrých časů“, může se zastavit v „první republice“, zatímco ještě o něco dále na východ je třeba se vydat ještě o generaci dále: a tu se oživí celý zatuchlý opuštěný antik secesních kýčů, v němž obživla trojice hlavních postav – dvě staré dámy jakoby vytržené z časoprostoru tehdejšího zkrachovalého „Postsovětska“ a jejich o nic méně zidealizovaný (falešný) přítel, ladič hudebního nástroje mrtvých časů. Jejich samotná interakce a prostředí je jako procházka po tom nejzatuchlejším, nejotlučenějším starožitnictví a z jejich chování je cítit fermež stejně, jako z principu vyprávění, který Muratova přebrala z jejich již dávno zetlelé epochy – vskutku je zde oživen třeba Čechov nebo jakákoliv jiná nabalzamovaná mumie klasického buržoazního románu konce 19.století, která si vyměnila místo s Leninem. Naštěstí je zde ještě jedna postava, která vrací (nejen) tehdejší postsovětskou realitu zpět do odvíjení dějin a tohoto filmu, a to lačná, prchavá, bezhodnotová a přeci nejživotnější, nejautentičtější postava – femme fatale Renata Litvinova, která je personifikací jiného typicky východoevropského rysu: extremizace lži do tak absurdní míry, že z ní vyvěrá pravda, jelikož této lži již nelze věřit a díky tomu již nemá cenu držet se před svým nitrem svojí pokrytecké masky (slavný Západ držící se s nehty zarytými ve svém sebeklamu se zde má stále znovu co učit). V tom tkví také ony vzácné chvíle, kdy divák může za maskou afektovaného trapného herectví nalézt záblesky autenticity a novosti gest, pro něž v jejich nesmyslnosti vůči příběhu nenalézá jiný význam, než že zde se konečně nadechuje život, který nepotřebuje jiné opodstatnění, než sebe sama: odtud občasný závan osvobozující absurdity, který Muratova tak mistrně rozdmýchává v jiných filmech, z nichž v tomto jinak neúspěšném kuse zbývá snad už jen další typizovaná východoevropština – ukřičenost, skřek jako častý výraz komediálnosti (od slovanského Balkánu přes Rumunsko po slovanský Ural) i každodenní reality. ()
Úroveň toho se dost vlní - chvílemi nuda, či trapnost a afektovanost k nepřečkání. Řeklo by se "skvělé" herecké výkony - ano, tak ve Vinohradském divadle v "Jezinky, bezinky" - všichni, doslova všichni přehrávají - u obou babek se to přečká, horší byl pro mě Georgij Děliev - opravdu nepříjemně žoviální - a la Viktor Preis. Ale když pak občas nečekaně zazní jemná Silvestrovova hudba a Litvinova aspoň na okamžik přestane být tak afektovaná, je to velká úleva. ()
O Muratovovou jsem se již dvakrát pokoušel ("Tři příběhy" úspěšně a "Dva v jednom" považuji za neúspěšně"). "Ladič" mi (i vzhledem k nim) připomíná spíš komický muzikál, který už svou podstatou nelze brát vážně (podobně jako třeba "Jesus Christ Superstar" nebo Hrabě Monte Christo; na rozdíl od skutečnosti nebo na rozdíl od literatury). Z muzikálového pohledu Kira Muratovová sice pokulhává občas za rytmem, ale a to je také to jediné, co bych jí mohl vyčíst. Divadelně (divadelní prvek je i jinak silně akcentován) pojaté postavy a jejich přetažení do manýristické podoby to jen podtrhuje. Naopak vyzdvihuji její originalitu a nebojácnost. Zkrytějším prvkem je tu poměrně silný feministický náboj, který však vzhledem k vnímanému použitku z filmu je víceméně neškodný. ()