6. Batalion

Z tohoto tématu se dalo vytěžit o moc víc. Navíc Benjamin Bratt mi leze celkem na nervy. Skoro celý film se děj vleče, až se najednou během posledních minut jako mávnutím proutku příběh ukončí. Ono je to rychlé ukončení sice logický, ale přeci jen nebudem čekat na hlavní pointu filmu 2 hodiny, aniž by se něco pořádného dělo. No což, hlavně že Vlajka Hvězdnatá zase zavlála. (11.04.2010)

Nechápu, jak mohl někdo z takového příběhu a komplikované spy game za ním natočit cosi tak plochého a neemotivního... Nechápu, proč ten film vznikl. Jestli to měl být pomník hroznému utrpení skutečných lidí v tom skutečném příběhu, tak je mi z toho až stydno. Proč raději nevznikl dokument? Nechápu, že to má na svědomí režisér mých oblíbených seriálů: Dexter, Californication, True Blood... Všechny hýří inteligencí, city, vtipem - a napětím. Batalion působí zpackaně a trapně. Přitom námět snad po lidské stránce ani silnější být nemohl: skupina lidí v extrémní situaci, kdy jde o holý život a naději... vybrané minipříběhy, které ho měly vyprávět, však byly šablonovité, umělé a křečovité. Samy ani společně nepředávaly nic. A ten patetický soundtrack, ach jo. (12.12.2011)

Pravdou je, že tohle je vážně hodně průměrné válečné drama, ale zase bych ho úplně neodsuzoval. 6. Batalion je spíše takovou oddechovkou, která ovšem postrádá větší míru napětí a hlavně má zbytečně přemrštěnou stopáž. Surovost japonských věznitelů v zajateckých táborech byla všeobecně známa, ale popravdě proč bych měl litovat americké zajatce, když tam šli bojovat dobrovolně? Očekával jsem pořádnou akci, ale kromě dvou poprav a finální záchranné mise, má příběh neskutečně vlažné tempo, které místy uspávalo. Přestože se tvůrci snažili hrát hlavně na city, tak na mě to jaksi nefungovalo. Na jedno zhlédnutí se to určitě dá, ale vážně nevím, proč bych se na to měl podívat ještě někdy znovu. 50% (01.01.2015)

Do očí bijící propaganda americký armády pro blbečky a dorost. ___ Válka je svinstvo, špína, děs, návrat k nejprimitivnějším formám přežití. OK, někdy je třeba vojensky zasáhnout, ale nehrajme si na opak, nezavírejme oči a neotvírejme ústa pro pění oslavných ód. Jinak se dopustíme odporný relativizace ceny lidskýho života, stejně jako se to povedlo tady Dahlovi. Definitivně mě v tomto názoru utvrdil závěr, kdy už to rejža nemohl vydržet a z gustem do země zašlapal poslední živou rostlinku individuálního bytí. Smrt je přeci hnedle veselejší, když se ukazuje, že láska ženy dobře poslouží jako zdroj síly vojáčka táhnout zubožené šiky k vítězným zítřkům. Uvědomělé milé zbudou jen oči pro pláč, ale pochopí to. Protože hvězdné vlajky vlajou, polnice troubí tklivou melodii a do nebes vzlétá naleštěnej bombarďák US Army, juchů! ___ Lepší volbou k tématu konce války na Filipínách je kniha Šóhei Óoky "Ohně na planinách". (12.12.2011)

Nepovedená napodobenina vojína Ryana, která láme vaz sama sobě, režisérsky nezvládnuté. Přeci pokud točím v zajateckém táboře, potřebuji vychrtlé herce, i na začátku na použitých reálných záběrech vězňů lze doslova vidět nedostatek jídla, ale zde to nezachránil ani Fiennes, o ostatních radši nemluvě (hele ty pojď, budeš hrát ve filmu, dáme ti volnější oblečení, to nikdo nepozná). Další věcí zůstává zoufalý nedostatek akce v prvních dvou třetinách, což je velmi hodně. Oslavné výkřiky Hurá dokázali jsme to, ale pocit vítězství se nějak zapomněl dostavit. Hold režie se nemůže spoléhat jen na moment výhry, zcela chybí intimní kamera, pocity vojáků otřásaných první bojovou zkušeností (a nechtějte mi tvrdit, že by se z nich nikdo psychicky nesložil), doslova a dopísmene lze cítit rozdíl mezi scénářem a filmem, není žádný, jak napsáno, tak natočeno, jen ten motiv, že jsou věci, které nelze popsat, ale skrz kameru a střih (nejen) je do filmu může dobrá režie vložit, jde jaksi dalekým obloukem od pana Josepha Dahla (27.07.2006)