2 Dyuo

Tak to bylo vskutku zajímavé, improvizace byla znát i když ve většině případů se projevovala zejména mlčením ^_^. Hodně se mi líbilo, jak si k sobě navzájem postavy nedokázaly říct své pocity, ale díky jejich zpovědi v dokumentární části jim divák rozuměl a tudíž chápal jejich výbuchy emocí. Po „návštěvní“ scéně jsem uvažoval i o 4 hvězdách, poslední půlhodina mi ale přeci jen přišla poněkud zdlouhavá. (27.01.2009)

Celkem originálním způsobem podaný snímek, který i přes relativní dějovou prostotu poměrně slušně uteče. Jde o psychologickou sondu do porodních bolestí partnerského vztahu. Z pásma průměru (byť zajímavého) jej vyzdvihává výjimečně kvalitní vystižení emocí a hluchých míst mezi mužem a ženou apod. V podstatě je to svého druhu až skoro dokument. (28.01.2009)

Tohle tedy bolelo, ale s vedomim, ze jde o experiment vyuzivajici prvky dokumentaristiky a improvizace, to bolelo mene. Obcas slusne strihana kamera.. (04.02.2009)

Pravděpodobnost, že mi tento experiment nesedne, byla dost vysoká. Improvizace dvou herců s typicky japonsky naprosto nečitelnými emocemi je zaznamenávaná dokumentárně odtažitou kamerou. Je tu pár scén, kdy se z toho vyloupne něco zajímavého, ale to mezi nimi mě většinou nudilo (maximálně 50%). (27.01.2009)

[Eigasai 2009] Na něco takového jsem nebyl připravený. Minimálně třetinu filmu jsem tápal, než jsem přistoupil na Nobuhirův způsob vyprávění, a díky odtažité kameře jsem se k pocitům Jú a Keie propracovával hodně ztěžka. Scény byly často velmi vypjaté, ale i přesto jakoby neosobní. Dokumentární pasáže, kde je vyzpovídávala postava za kamerou, byly nezvyklé, ale aspoň částečně mi pomohly orientovat se v tom co cítí. Cestou z projekce se mi to co jsem viděl trošku uleželo v hlavě. Zatím to vidím na 70 %. (27.01.2009)