Interview podle van Gogha

Holanďani se stávají skutečnými kouzelnickými mistry. Natočili remake amerického originálu Interview s takřka shodným dějem, v tuzemsku neokoukanými hereckými tvářemi a ještě ho stihli uvést do kin o čtyři roky dříve než američané. Ale ano, i já dokážu s mírnými obtížemi rozpoznat originál od kopie, ale snímky jsem viděl v nesprávném pořadí a nyní marně dumám nad tím, jak by na mě US forma působila, kdybych již znal tu evropskou. Takhle to u mě vychází na plichtu. (25.07.2010)

Původně jsem se chtěl nejdřív podívat na americký remake, ale když filmový klub na čt2 vyrukoval s originálem, dostal ode mě přednost. Je to velmi zajímavé konverzační drama, u kterého se vaše sympatie každou chvíli přelévají buď k herečce nebo novináři, abyste nakonec zůstali znechuceni a pohrdali oběma. Přesto jsem byl trochu skeptický k chování reportéra, které mi nepřišlo moc uvěřitelné. Díky překvapivému závěru to ale ještě ty slabší 4* budou. (23.07.2010)

Film o rozhovoru dvou lidí. Novinář, kterej by stokrát radši byl u pádu vlády, musí udělat rozhovor se silikonovou filmovou hvězdou. Je víc než jasný, že je z toho pořádně otrávenej. Ona přijede o hodinu později, on jak se ukáže, se na rozhovor nijak nepřipravil – začíná to pěkně. Začátek filmu je v pohodě, pak ale, asi v druhé třetině, zajímavost filmu upadá a navíc titulní postavy začnou občas z pusy vypouštět nepříliš věrohodný bláboly. Navíc to chílema působí až afektovaně. Naštěstí závěr vše napraví, kupodivu to má poentu. Pořád jsem si říkal, jak to skončí, jestli smířlivě, nebo jestli jeden druhýho přechčije, a jestli tak kdo koho. Je dobře, že jsem závěr neodhadl. Jak to dopadlo říkat nebudu, ale překvapil, čekal jsem trochu něco jinýho. (24.07.2010)

Film islamským teroristom zavraždeného holandského režiséra je pôsobivým stretnutím dvoch životných stroskotancov. Film mi najviac pripomínal filmy Tape - svojou mininalistickosťou celý film je konverzačka v jednej izbe a svojou emocionalitou Kto sa bojí Virginie Woolfovej. Ide o interview soap herečky s politickým novinárom, ktorý by bol radšej pri odstupovaní holandskej vlády ako by robil toto interview. Rovnako daná herečka nie je dvakrát nadšená týmto rozhovorom a medzi dvojicou sa rozpútá pôsobivý konverzačný súboj s vydareným finále. Kvalitné herecké výkony sú dalšou devízou tohto filmu a už len kvôli tomuto filmu je Thea Van Gogha škoda. (28.01.2005)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)