O Rei das Rosas
Le Roi des roses
Obsahy(1)
Majitelka farmy na růže Anna (Magdalena Montezuma) se trápí vztahem se svým synem Albertem (Mostefa Djadjam). Snaží se s ním opakovaně zapříst hovor, ale Albert je nepřístupný, zasněný anebo začtený, nevlídný. V blízké stodole totiž přespává jeho touha – jinoch Fernando (Antonio Orlando). Ale je Fernando opravdu živá bytost? Není jen jistou součástí bytosti Alberta, stejně jako tento zase dříve součástí bytosti své matky? Okolo farmy se jak mouchy pohybují děti – některé nevinné, jiné kruté. A noci jsou horké, temné, plné ohně, noci, v nichž se růže stávají ranami a které už nevykoupí ani něha, ani smích dětského posměváčka. Anna se pokouší podivný trojúhelník rozplést, nabízí Fernandovi peníze, aby odešel, a nakonec se rozhoduje z klece odejít sama – prodat svou růžovou farmu. Rozuzlení je však ještě jiné... (garmon)
(více)Recenze (3)
Schroeter vytváří snovou operu o touze a smrti, jejíž stavba stojí na rozkoši z pompézních obrazů barokního střihu a prolínání představ postav s realitou. I když spíše: realita ve filmu vůbec neexistuje, film sám jako by byl pouhé odvíjení fantazie svých postav. Schroeter tak ve prospěch fantazie upozaďuje příběh tak, jako "u Georgese de La Tour neexistuje prostor. Jeho postavy se vynořují z černého pozadí." Stejně tak všechny postavy Schroeterova filmu se vynořují z temné hlubiny nevědomých a vědomých tužeb. Navíc jako by vystupovaly přímo z hlubin ostatních postav: syn je pouhá touha matky a milenec jako by existoval jen skrze a pro syna... A temná a místy opulentní stylizace má v estetické rovině samozřejmě odkazovat k raně baroknímu malířství - kamera zachycuje scény letních nocí s šerosvitem vlastním Caravaggiovi. Ten ostatně svým homosexuálně nabitým zobrazováním svatých a mytických postav chlapců a mužů představuje paralelu nejen k explicitní a pro Schroetera typickou menšinovou problematiku, ale také k jednomu z motivů filmu, jímž je proplétaní náboženských symbolů s jejich sexuálním obsazením. ()
Zjevně už nemocná Montezuma je zde přesto stále ještě příliš mladá; je samozřejmě krásná a trpící buzní matka (matka oteklého filmového syna Alberta, kterého by musela mít sotva v deseti letech a jehož arabský otec by si byl musel dát velmi záležet, aby z Magdy v synovi opravdu nic nebylo - výběr typu není šťastný). Je tu opravdu překrásná kamera a ta to vedle Montezumy drží. Často se používají osmdesátkově nakloněné horizonty, silné je svícení, k tomu vitrážovitá temně zeleno-modro-ohnivá barevnost, někdy záběry jak z rakouské alpské romance, jindy jako z divadla... světlo, voda... Dramaturgicky je to jedna animírka za druhou - pěkné aranže do hudby... Montezuma v nich opět jednoznačně vede - však ji německý film využíval zejména kvůli melodramatickým pohledům - oči měla výrazné, hlavu poněkud velikou, kobylí - brada jak motyka, zde v pozdní fázi její reálné rakoviny mi jí bylo fest líto - loutečka. Z toho občas mrazilo - film je její loučení ("bojíš se ohně?"). Nu, ale jakmile musí proběhnout opravdová "dramatická situace", která by děj někam posunula od "básnění" anebo když některá z postav (nedej bože) otevře pusu, je to většinou bez věrohodnosti; ochotnické divadlo - performativní herectví, balet, němý film se zvukem. A taky s patosem a stylizovaností. Muselo se to jednou vrátit a Schroeterovi postmoderna svědčila. Býval ale lepší s dobrým scénářem (i když ho pak svou kreativitou přeinterpretovával, ba destruoval). Básnění na základě funkční kostry. Když tato není, utápí se mu dramaturgie ve vlhkých snech o velkých citech a o nahých mládencích, kteří by mu mohli být v tom zrcadle podobní, kdyby měli taky dlouhé vlasy - ale hlavně ať jsou nazí! Pak zbývá žel jen vyklopená homo-ero fantazie s "matkou" a s obligátním belcantem znějícím v podstatě permanentně v pozadí - Werner měl vždy ve svých filmech diskošky, to se ví. Když se ve dvou třetinách filmu k jakési hybné operetní taneční muzice přidá spodní disko-beat, není už o absenci hlubokého, skutečného vkusu tohoto tvůrce žádná pochybnost. A k tomu ty růže, ach růže!! Uděláme film plný růží!!! Jednu navíc za mou slabost pro žitý kýč. ()