Recenze (4)
NFR 2010 ()
O čem to bylo? ()
Ponoření se do světa, jenž jsme ztratili, aniž by někdy existoval – fantazie minulosti ožívající ve své pokřivené podobě až díky fantazii umělce v přítomnosti; vlastně dnes již také v minulosti, ale ne kvůli datu vzniku v r. 1969, ale proto, že dílo Larryho Jordana nikdy nebylo opravdu „moderní“, je to jen věčně zastaralá písnička. Je sice chvályhodné, že běžnému lidskému a diváckému očekávání dobře známého světa nastavuje perverzní vypouklé zrcadlo surrealistických vizí tohoto zdánlivě normálního světa, ale hlavní problém je, že jako většina anglosaských autorů nedokáže takovýto svět skutečně odvrhnout a až tím vytvořit svět skutečně nový – stále se navrací k potřebě vytvářet formu světa tak, jak ji známe, byť je to svět imaginární, který odhaluje jaksi hlubší či neviditelnou či transcendentální rovinu v každém okamžiku projekce světa nám známého. Odtud u velké části amerických experimentálních filmařů té doby záliba v zen-budhistických mysticismech, ostatně i tento film měl být inspirován tibetskou Knihou mrtvých. Martin Čihák to nevědomky vystihl přesně, když píše, že Jordanovy filmy „nepůsobí odstředivě, nýbrž jednotně. (…) …Jordan vytváří prostor nový.“ (Ponorná řeka kinematografie, s. 162) Přesně tak – stejně jako hollywoodská bezešvost, i zde máme tendence vytvářet nový příklad světa, prostoru a filmu bez švů, chybění, zlomů: film nám umožňuje se ponořit do snové reality, která pouze obohacuje náš vezdejší svět o novou rovinu, ale nenabízí prostředek pro skutečné budování světa nového: to by musel Jordan vyjít z přesně opačných premis, totiž nejdříve odhalit přímo v srdci aktuálního světa ne rovinu hlubší existence, ale naopak neexistenci. ()
Restaurace U kaštanů v Braníku.¬ Takové milé nic moc, neškodné filmové kulinářství ze všemožných surovin. Čech si asi maně vzpomene na tvorbu našeho Karla Zemana, s níž se ovšem "milé nic moc" dobře neporovná. ()