Cestující v dešti

Psychologické thrillery byly na přelomu 60. - 70. let v diváckém zájmu a jelikož se režisérovi komerčně nepoštěstilo s jinak oceňovaným válečným vlasteneckým eposem ´Paris brûle-t-il?´ (1966), sáhl pro jistotu právě po takovém žánru a zdařilo se. Snímek se ukázal svou přesvědčivou osobitostí dokonce i coby pocta Alfredu Hitchcockovi. Dějství plného záhad nejen co se týče případu, ale především v charakterizaci postav a vzájemných vztahů, je stavěno na pevných hereckých výkonech, které chtě nechtě Marlène Jobert a Charles Bronson zvládli na jedničku. Ono to celé není ani tak na událostech, jako převážně na konverzacích, ve kterých se skrývá mnohé k odhalení. A aby to zase nebylo až tak jednoduché, milostný motiv vše ještě více zamíchá. Vysoce inteligentní film v emocionální rozpravě veškerých záhad a nejasností narážející na misogynii a co je či není hlavním katalyzátorem daných skutků. Co není vyřčeno, to je nějakým způsobem naznačeno a dobře se toho využívá i zneužívá. Tady všechno souvisí se vším, což znamená, že nic není náhoda, tudíž vždy je nebo bylo něco ovlivněno něčím. Scénář je tímto v rámci psychologie člověka a jeho chování zpracován mistrovsky a byť se atmosféra může zdát být nudná, je potřeba během sledování pozorně naslouchat každičkého vyřčeného slova ke správnému uchopení celého příběhu. Vcelku film složitý, ale silný už ve svých základech. (24.06.2022)

Cestovat v dešti s francouzskými filmy je vždy potěšením. A k tomu Marlene Jobert, která je tu vysloveně k zulíbání. Vlastně je to naprosto klasická...absolutně poctivá francouzská kriminálka, která v podstatě nezklame. Záleží ale, jak moc Vám sedne postava Charlese Bronsona. Mně moc ne, ale jeho "Love, Love" mám z poctivého českého dabingu v hlavě i dva týdny po shlédnutí. (04.01.2014)

Trosku hitchcockovky, ale tez klasicky francouzsky thriller, tak jak je v te sladke zemi dokazali na prelomu sedesatych a sedmedesatych let tocit proste nejlepe. Marlene Jobert je nadherna (kdo zna Rudovousovu zatizenost na rusovlasky chape ...) a hlavne neuveritelne presvedciva, stejne jako jeji herecky protejsek. Moment kdy se poprve objevi na scene je filmarska ekvilibristika. (17.04.2010)

Dvě hodiny utekly jako voda a já přemýšlím o tom, co jsem to právě viděl. Cestující v dešti začíná jako tuctová kriminálka z pohledu vraha. Nejprve přijde zločin, poté pokus o zahlazení stop a nakonec se objeví muž v obleku se spoustou otázek. Vše by bylo v pořádku, kdyby onen vyšetřovatel nebyl neustále se usmívající Charles Bronson, který nejenže nepůsobí jako policista, ale navíc se zdá, že je komplic oběti a přišel se pomstít. Marlene Jobert se ovšem k ničemu přiznat nehodlá, jediné po čem touží je klid a návrat do rutiny jejího obyčejného života. René Clément z této zápletky natočil perfektní zamotaný příběh, ve kterém jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Samotný scénář, byť sebelepší, by tohle nedokázal. Lví podíl na tom, že jsem tápal až do poslední minuty, mají oba herci. Ona je křehká, dětsky umíněná, poddajná, přesto zvláštním způsobem silná. On je mužný, proklatě charismatický, dominantní a ve všem o tři kroky napřed. Tajemný Harry Dobbs v Bronsonově podání působí skoro jako polobůh a zrzavá Mélancolie je hypnotizována jeho mocí a sebejistotou. Oba hrají jako o život a chemie mezi nimi funguje neskutečným způsobem, Bronsonovi jsem věřil každé slovo a pod jeho pohledem bych se přiznal k vraždě sám, Marléne bych obhajoval do posledního dechu. (05.01.2012)

Cestujícího v dešti je docela těžké žánrově zařadit. Clément si dal práci prvky nejen protřepat, nýbrž nemilosrdně promíchat. Mimikry dramatu morfují v hitchcockovskou kriminálku a nakonec v nepravděpodobnou romanci s výraznými prvky psychologického filmu. Podmanivý maglajz drží pohromadě jednotná melanchodlická atmosféra, zahuštěná lounge soundtrackem Francise Mai [zhruba na úrovni Air circa Moon Safari, mínus beaty], a potom okolnost, která se za celý film nezmění ani jednou - kočičí výraz Charlese Bronsona, jehož angažmá ve francouzských filmech patří k tomu lepšímu, co po sobě zanechal. Jeho drsný Harry Dobbs se ve filmu filtrovaném snivou náturou hlavní hrdinky ocitá trochu mimo mísu. Snovým uplakaným světem riviéry po sezóně projíždí jako nůž máslem, práská kníry a změkčilými frantíky pohazuje jako polystyrenovými paňáky. Je to asi spíš zásluha zdatného režiséra, že se méně fyzických prvků svého hereckého partu shošťuje přes obludný doplněk pod nosem se ctí. Komu nevadí režisérký exhibicionismus, na tomhle Clémentově snímku si vyloženě pošmákne. (28.09.2013)