Režie:
Vido HorňákScénář:
Jaroslav DietlKamera:
Jozef BrezanskýHrají:
Alojz Kramár, Ladislav Chudík, Mária Kráľovičová, Emília Vášáryová, Boris Slivka, Štefan Kvietik, Ivan Mistrík, Viera Strnisková, Jozef Šimonovič ml., Dušan Blaškovič, Ján Klimo, Eduard Bindas (více)Obsahy(1)
Trojdielna inscenácia, dramatizácia románu T. Manna. Autor na osudoch patricijskej rodiny konzula Buddenbrooka dokumentuje kultúrny a sociálny úpadok nemeckého meštiactva na konci 19.storočia. Veľkopodnikateľ Buddenbrook odovzdáva svoje skúsenosti najstaršiemu synovi Tomášovi. Mladší Kristián má záľubu v divadle, jemu je zatiaľ svet peňazí ľahostajný. Na druhej strane Buddenbrookova jediná dcéra podľahne racionálnemu rozhodnutiu svojho otca a vydá sa za prvého nápadníka, ktorý sa však časom ukazuje ako nie dostatočne solventný. (RTVS)
(více)Recenze (7)
"Byl sem bruk, budem bruk, budeme bruci": http://www.youtube.com/watch?v=yYvjnhv8bXk ()
Adaptace takového díla a v takovém rozsahu by si zasloužila výraznější výpravu v reálnějších interiérech než těch studiových, přesto zvláště pro výkony Š. Kvietika a E. Vašáryové provedení velmi dobré. ()
Na vysoké škole jsem byl "mannoman" (nebo "manomann?). v prodeji tehdy byly dvě vydání jeho sebranných spísů (první, "hnědé", už jen v antikvariátech a druhé, bílé, začalo právě vycházet). Teď už si jen občas vytáhnu z knihovny některou jeho knihu a přečtu si několik stránek. A tak mě přirozeně zajímalo, jak je tomu s pidi seriálem, který se mi při prvním uvedením v televizi velmi líbil. Líbil se mi i po padesáti letech, a myslím, že se stejných důvodů jako kdysi: Jaroslav Dietl pochopil, že přívaly Mannovy dikce, dováděné po dlouhých slovních půtkách k nejednoznačným závěrům, nelze převést do jiného prostředí než jsou "pouhá slova". Pokud se o to přesto někdo pokusí, musí odstranit tato "slova", knihu přepsat do "metaslov" a spolehnout se na to, herci budou schopni tato metaslova přednést svými slovy, pohledy, gesty,... Ano, to jsou velké nároky na herce, možná ty největší, ale možmá se to právě zde povedlo. Určitě ale nemůžeme říct, že Dietl vyfoukl Mannovi Buddenbrooky, Dietl se jimi jen inspiroval, stejně jako se jiní umělci inspirují životy a díly jiných. ()
Rozlehlost rodové fresky, která v sobě nese řadu autobiografických prvků rodiny bratří Mannů našla v Jaroslavu Dietlovi, což mi padesát let unikalo, jak se musím přiznat, stopovatele, který pro inscenační příběh musel najít sevřenější tvar a radikálně tak i omezit rozbujelý rozsah i obsah. Doslovnost v takových případech není předností; televizní i filmová řeč vyžaduje odlišné přístupy. Režie navíc nepřekážela hercům, kteří svým rolím beze zbytku dostáli. Kvietik, Vášáryová, Chudík, Rajniak, Turzonovová, Mistrík, Mrvečka, Strnisková tomuto realistickému, sevřenému pojetí beze zbytku dostáli a vytvořili nadčasovou, dnes už vlastně v nejlepším slova smyslu klasickou kvalitu evokující tradici někdejších slovenských proslulých televizních pondělků. Vysokou kvalitu má i výprava. Pro tehdejší Slovenskou televizi to bylo odvážné a divácky i kriticky mimořádně úspěšné vykročení. ()
Čo meno to pojem. V tejto minisérii sa stretlo to najlepšie zo sloveského herectva 60-80 rokov. Ostáva iba kopec nostalgie a oči pre plač, pretože za posledných 10 rokov (1999 - 2009) sa tomuto a podobným dielam z ďalekej minulosti nedokázalo prakticky nič zo slovenskej fillmovej tvorby čo i len priblížiť. ()
Reklama