Matka

Říkejte si co chcete, ale já na Alberta Brookse nedám dopustit. V osmdesátých letech se sice jen snažil o nápodobu Woodyho Allena, ale později se jeho humor vytříbil, zosobitněl a co se mi na něm nejvíc líbí, je to, že své filmy netočí jako one man show A. Brookse. Vzpomínejte, kdy dostala třeba právě Debbie Reynoldsová naposled tak krásnou roli... 90 % (27.07.2004)

K uvedenému obsahu (oficiální text distributora): co kdybychom se pokusili předělat sami sebe a nehledat důvody svých psychických problémů ve svém okolí a nebo u svých rodičů či sourozenců? Nestojí to za úvahu? Dost často bývá chyba v nás samých a ten svůj komplex by jsme měli léčit trochu jiným způsobem i když máme pocit, že nám bylo "ukřivděno". Například tím, že by jsme se konečně mohli přestat stále vrtat ve své minulosti a hledět dopředu. (13.03.2011)

Vcelku inteligentní konverzační komedie o matce, co je občas na zabití a jejích dvou synech, kteří se v životě nemohou posunout tak zcela dopředu, dokud si nevyjasní vztah, který k ní mají. Nic co by mně zrovna zvedlo ze židle, ale na jeden filmově nenáročný večer jako stvořené. Navíc postava matky je poměrně výstižně napsaná a myslím, že nejen mně to připomene situace, které se svými rodiči občas skutečně zažívám, občas si na to postěžuji, ale neměnila bych za nic na světě. (14.09.2013)

Ty mi prostě nechceš rozumět....možná, když jsi přestal jíst maso, přestalo mít tvé psaní hloubku...Matka je konverzační komedií, ve které najdete spoustu moudra, ale i poměrně vtipných hlášek. Na můj vkus jich možná bylo trochu moc. Matka je milá, ale jak jinak, někdy na zabití. Ale ono vrátit se domů po druhém rozvodu k matce, aby synáček našel své kořeny a pochopil, kde dělá chybu...co je to za nápad? Kdyby tu nebylo takového špičkování a jedna věta nestřídala druhou, možná bych si to užila víc, takhle mě trochu rozbolela hlava. (13.03.2011)

Freude, Freude, Freude… máme je (měli jsme je) všichni, všichni s nimi máme občas problémy a všichni občas své problémy přisuzujeme jejich špatné výchově. Jsou to prostě naše matky. Albert Brooks do scénáře očividně vložil mnoho vlastních zkušeností, situace jsou díky tomu uvěřitelnější a humor prvoplánový jenom zřídka. Ještě mám relativně daleko k věku hlavního hrdiny, přesto jsem dobře chápal, co svým počínáním sleduje, co při tom cítí. Možná právě proto, že všechny matky jsou vlastně v celku stejné, jenom v detailech jiné. Postava Johna mohla být napsána „víc do hloubky“, ale Brooks byl vždycky lepším scénáristou a režisérem než hercem, takže nejspíš věděl, do čeho má smysl se pouštět. Zajímalo by mě, jaký pocit mají z filmu ženy, jež nejsou matkami, zda-li je vůbec něčím osloví, protože mi přišel jako hodně osobní zpověď pro určitou skupinu diváků. 80% (10.05.2008)