Ningen jôhatsu
A Man Vanishes
Obsahy(1)
Šóhei Imamura se stal jednou z vedoucích osobností japonské nové vlny hlavně pro svůj výrazný a jedinečný pohled, který vedle snímku Ztratil se člověk prezentoval v desítkách dalších děl, velmi úspěšných i mimo jeho vlast. V tomto dokumentu se spojují typické prvky jeho tvorby: hledání charakteristiky lidské bytosti, vykreslení intuitivnějších stránek japonské povahy, tematizování silné ženy a snaha o autenticitu. Zmizelý obchodník Tadaši Óšima, okolo něhož se děj soustřeďuje, podněcuje osoby, které s ním v minulosti byly v bližším kontaktu, aby o něm vyprávěly. To je jediný způsob, jakým je Tadaši zpřítomněn. Chování jednotlivců v japonské kultuře je zásadně kontextuální a v porovnání se západem absentují morální imperativy. Po pár letech od jeho zmizení se filmový štáb začne zaobírat okolnostmi této události. Z předkládaných hypotéz o tom, jak se ztratil, se pozornost postupně přeorientuje na postavy, které vyžadují objasnění problémů, jež předcházejí Tadašiho zmizení. Jeho rodina navštěvuje kučijose (japonský ekvivalent pro médium), které vyvolává Tadašiho ducha a propůjčuje mu svůj hlas. Generace Tadašiho rodičů je zprávou o jeho smrti uspokojena. Snoubenka si ale nehledá jiného muže, protože dokud není případ objasněn, věří v možnost jeho návratu. Přidává se k filmařům, aby společně pokračovali v návštěvách dalších Tadašiho přátel, známých, kolegů i milenek, až je několik výpovědí nasměruje k překvapivému návratu do okruhu Tadašiho nejbližších, aby objasnili slova, která zprostředkovalo médium. Příběh o Tadašim se relativizuje, až se od něj filmařské vyšetřování téměř úplně odkloní. Zmizelý se postupně stává vyprázdněnou figurou a jeho role se mění v záminku pro vyvrcholení konfliktů. Do jaké míry kontexty, v nichž postavy přemýšlejí a konají, omezují jejich individuální chování? Závěrečné scény filmu explicitně odkrývají strategii a účel, s jakým byl vystavěn. Snaha o zdůraznění fundamentálních životních pravd slouží k osvětlení důvodů, proč je mizení velkého počtu lidí v Japonsku stále rozšířenější a nejasnější. Ty skutečné jsou ale skryty v hlubších strukturách tohoto problému. Na jedné straně jde o důsledek vzájemného neporozumění, na straně druhé se jedná o jistou zvrácenost klasických japonských zvyků a způsobů chování, které se ve zmodernizovaném Japonsku stávají nepřirozenými a konfliktními. Imamurova zásadní životní zkušenost, porozumění a obdiv k prostitutkám jej zavedly pod povrch klasických hodnot a přiblížily k jinému pohledu na měnící se Japonsko. Určitá chaotičnost skladby je pro režiséra typická a jak se sám několikrát nechal slyšet, je to jeho oblíbený způsob, jak lze vystavět znepokojující kritiku společnosti. Originální název filmu Ningen džóhacu je v japonštině dvojznačný. Muž, který zmizel nedobrovolně, nebo který se ztratil z vlastní vůle. Pro Imamuru je druhá možnost mnohem znepokojivější. (Letní filmová škola)
(více)Videa (1)
Recenze (4)
Dokumentárny Imamura je zvláštny. Začína to ako roztrieštené pátranie po zmiznutom Óšimovi ktoré je prezentované rozhovormi s veľkým množstvom ľudí na rôznych miestach. Človek aby sa v tom stratil. Lenže v druhej polovici sa dostávame do inej polohy. Začíname sa hrať viac na detektívov a civilnosť a realizmus ustupuje fikcií. A tejto zmeny Imamura úmyselne využíva aby nám vyjadril svoje opovrhnutie nad realitou, ktorou manipuluje podľa vlastných potrieb a predstáv. Rozhovor dvoch sestier je tým pádom skvelým až divadelným vrcholom filmu. Tento prístup je nielen obohacujúci pre formát dokumentu ako takého - toto je vyslovene film pre študentov dokumentaristiky ako to robiť aj napriek obmedzeniam a chybám, ale zároveň to stavia Imamuru ako tvorcu do omnoho vyspelejšej polohy. Pozná osudy, a premyslene nimi manipuluje k vytúženému efektu. Koniec ide bohužiaľ trochu do stratena. Inak sa mi to kupodivu páčilo. ()
LFŠ 2012 ... upřímně řečeno si nejsem jistý, co mě ty dvě hodiny u plátna udrželo, bylo to opravdu hodně úmorné...ale při zpětném pohledu mi to dalo pár námětů k přemýšlení a celá forma byla rozhodně zajímavá...bohužel v - pro mě - nezajímavém zpracování. Věřím ale, že divákům více srozuměným s japonskou kulturou, popř. s podobným žánrem, může film učarovat daleko více. ()
Imamurův dokument zachycuje téměř detektivní pátrání po zmizelém obchodníkovi Tadaši Óšimovi a jeho vyznění je překvapivě velice podobné Čapkovu tématu relativity pravdy, jak jej ztvárnil ve své noetické trilogii a v jeho nedokončeném románu o skladateli Foltýnovi. Střípky reality se skládají z výpovědí členů rodiny, spolupracovníků, tajné milenky, snoubenky a její sestry a je to oko kamery, které z nich vytváří přiznané drama a hledá motivy a celkový smysl. Divák nedutá a chvílemi si skoro přeje, aby médium, skrze jehož ústa promlouvají bohové, mělo pravdu a Óšima byl skutečně otráven tajnůstkářskou sestrou. Pravda se nakonec ale ztrácí v mnohohlasé vřavě skutečnosti zbavené všech kategorií, žánrů a umělých příběhů, a pokračuje i po poslední klapce. Hordubalovo srdce nebude nalezeno ani v Japonsku a hlavním poučením tak nakonec zůstane, abyste si do domácnosti nepouštěli filmaře, pokud se nechcete nejistě zamilovat nebo si nechat rozvracet rodinné vztahy. (Nebo, možná, se vám vybaví známá zenová hádanka o zvuku padajícího stromu, který ale žádný člověk neslyšel...) ()
Zajímavý (a na svou dobu patrně také docela inovativní) pseudodokument, skrz naskrz prosycen relativizací skutečnosti. Právě relativizace je zřejmě Imamurovým hlavním výrazovým prostředkem a byť nebývám jejím příznivcem (resp. její "laciné" podoby - zrelativizovat se dá všechno a demagog dostává do ruky mocný prostředek), Imamura je jejím mistrem a tvůrcem, který ji ovládá nejlépe z mě známých umělců, přičemž je velmi příznačné, že film, který jej ovlivnil asi nejvíce, byl Kurosawův Rashomon. ()
Reklama